Prezident Václav Klaus jednal se senátory Jiřím Oberfalzerem, Jiřím Pospíšilem a Petrem Pakostou o zdržovací taktice. Je to stejný princip, jako když skupinka ekoteroristů skoupí proužky parcely v ose dálnice, aby ve jménu svého božstva způsobila - v důsledcích - mnohamiliardové škody, které pak zaplatí daňoví poplatníci. Říká se tomu "aktivismus". Recept je jednoduchý. Právní systém je tak složitý, tak nepřehledný, že se v něm nevyznají ani sami právníci a o to, jestli je cukr sladký nebo kyselý, se dokáží dohadovat skoro tak dlouho, jako o to, zdali jeden kostel na Hradčanech patří státu, který ho platí, nebo církvi, která je poskytovatel obsahu. Takže po té dlouhé debatě a po ujištění, že "jich je sedmnáct", tři senátoři slíbili aktivistovi prezidentovi, že budou Lisabonskou smlouvu zdržovat, jak jen to půjde. A může jim to, jak víme, trvat celé roky.

Zákon to umožňuje a nelze proti tomu mít z tohoto hlediska žádné výhrady. Což neznamená, že nelze mít žádné výhrady.

Zde ta má: Václav Klaus, který se vždy honosil podporou standardních demokratických postupů, ověnčil svoji kariéru sérií nestandardních kroků, které vždy využívaly mezer v právním systému. To, co rozjíždí teď, tedy bojkot ratifikace smlouvy schválené zákonodárným sborem, je další z nich. Zabránit tomu nelze. Klaus a jeho spoluvěřící udělají všechno pro torpédování Lisabonské smlouvy, udělají všechno pro to, aby nás dostali na periférii Evropy. Snad se najdou osobnosti a snad se najdou politické síly, které tomuto škůdcovství udělají přítrž, nevím jak.

Pokud ne, pak nelze než konstatovat: tento národ si svůj osud zaslouží.