Centrum pro výzkum veřejného mínění zveřejnilo výsledky únorového průzkumu preferencí českých voličů stran eurovoleb. Podstatné budou až ty reálné výsledky, nicméně i ty odhady smysl mají. Kdyby žádný, tak v tom, že ovlivňují smýšlení voličů dosud nerozhodnutých.

Celkový obrázek je až únavně neměnný, vede ANO, následují ODS, piráti, komunisté, socialisté a starostové s topkou. Okamura a lidovci jsou pod pětiprocentní hranicí, Okamura jen málo, lidovci o 1,5 procenta. Zajímavý je odhad účasti, je na 28 % a to je oproti 18% účasti posledních voleb významný vzestup, přičemž skutečná kampaň ještě nezačala. Připomínám, že statisticky významný občas se zajímá o evropskou politiku asi tolik jako já o fotbal: vím že existuje, vím že je nějaká Sparta se Slávií a taky Baník a Viktorka, protože jsem ze Žižkova, a tím to hasne.

Zpátky k věci. Už teď je tedy zájem výrazně větší než posledně. Velmi potěšující je propad jediné totálně protievropské strany, protievropské a navíc protisystémové. Komunisté mají v programu ekonomicky nereálné sociální požadavky a mají protizápadní zahraniční orientaci, nicméně zboření systému v programu nemají. Takže se v Česku nerealizuje to, čím se straší Západ, že se vzedme nějaká protievropská vlna tsunami. Češi volí evropsky, komunističtí poslanci už v europarlamentu jsou a například postoj soudružky Konečné vůči biopalivům je velmi rozumný, opřený o fakta a jde mimo příkazy zelené ideologie. Dosavadní výsledky výzkumů nejen CVVM tedy ukazují, že s vysloveně protiunijním proudem budou mít větší problémy Němci a Italové než Češi.

Teď je ještě klid, ale nebude mít dlouhého trvání. Jsme na začátku března, harašit zbraněmi se začne zanedlouho a v dubnu už bude ta pravá vřava. Těžko předvídat, nicméně průzkum naznačuje určité kontury.

Že není v EU vše v pořádku, to je dnes teze korespondující s mainstreamovou linií. Hovoří se o reformě, aniž kdo naznačil, kterým směrem by měla jít. Reforma institucí? Bylo by dobré zjistit, co lidem na EU vadí. Není toho málo, jedna vlna nevole střídá druhou. Nebývá však namířena vůči instituci, ale obvykle vůči obsahu. A jsme u toho. Dosavadní vedení Unie, personifikované dvojkou Juncker – Tusk, akcentuje ochranu čehokoli před čímkoli, a na vedlejší kolej odsouvá efektivitu. Není pravda, že ji zcela ignoruje. Například loňská dohoda EU s Japonskem o volném obchodu je obrovský úspěch. A pozor – jaký byl hlavní argument kritiků? Že povede k oslabení norem pro ochranu životního prostředí a spotřebitelů v EU. Na tomto konkrétní příkladu je možno doložit, kde je ten hlavní střet.

Efektivita, nebo ochrana?

Ta osa totiž je mezi svobodou a diktátem. Efektivita je vždycky spojena se svobodou rozhodování, svobodou rizika a podnikání. Ochrana předpokládá silné dozorové instituce, byrokratický aparát, páky výkonné moci. Tento koncept bohužel v dosavadní EU převládá. Takže, ne reforma institucí, ale obnova obsahu a stanovení jiných cílů, to by bylo vítězství Evropy, kdyby vše dopadlo dobře.

Ruku na srdce, když jsme před patnácti lety do EU vstupovali, copak jsme my, co jsme projekt aktivně podporovali, nevěřili, že jdeme do efektivního podniku?