Miloš Zeman podá ústavní stížnost proti Lex Babiš. Má to jeden praktický důsledek: po volbách, jež anonisté podle všeho vyhrají co do počtu hlasů, aniž by ovšem získali rozhodující většinu, budou mít ještě menší koaliční potenciál. Už teď je zřejmé, že bude problém uzavřít koalici ANO a sociální demokracie, přičemž toto spojení, trvám a opakoval jsem to tu mnohokrát, vygenerovalo nejstabilnější popřevratovou vládu s nejlepšími výsledky.

Jelikož se exponuji v týmu 20-80, pak tvrdím, že v politice hraje rozum 20 procent a 80 procent zastávají emoce. Celá ta kauza kolem Lex Babiš je emotivní. Každý aspoň minimálně informovaný volič věděl, že je Babiš ve střetu zájmů – jako každý veřejný činitel, který o čemkoli podstatném rozhoduje. Andrej Babiš je amatér a kdyby nebyl, nekupoval by Mafru a před definitivním vstupem do politiky by Agrofert převedl jinam, jak to udělal ministr Jurečka, když svoje podnikání včas převedl na manželku. Ve hře jsou ale emoce. Také Miloš Zeman si v nich chce smočit, když se rozhodl podpořit svého vyvolence ústavní stížností.

Ovšem přízeň Miloše Zemana je polibek smrti. Prezident se pokusil o vnitrostranický puč vůči sociální demokracii a skončilo to fiaskem, jako všechno, co v politice podnikl (napsal o tom knihu), s výjimkou šťastných chvil, kdy sedl na surfové prkno a nechal se vyvézt populistickou vlnou: do čela státu, když ohlásil generální pardon bolševikům, a do prezidentského křesla, když osedlal vlnu šovinistické nenávisti.

Kterou si ostatně pěstuje dodnes.

Takže ústavní stížnost. Pokud má Andrej Babiš tolik důvtipu, kolik by ho potřeboval k řízení státu, odpoutá se od Zemanovy přízně, podřídí se zákonu, přestane spílat protivníkům a věnuje se realizaci své koncepce.

Nepříjemné je, že nevíme, jaká ta koncepce je. To by měl jaksi konkretizovat, jde o hodně, ve velmi složité době.