Pro ministra to samozřejmě byla výzva a on se jí zhostil tím nejméně šťastným způsobem. Hned bych se stěhoval, ale nemám čas, tak se vyjádřil a tím si samozřejmě může vysloužit těžko něco jiného než posměch. Lidé, kteří mají tu smůlu a v oněch městech v problematickém sousedství bydlí, prostě musejí mít čas tam bydlet.

Jenže ono to není komické. Kocáb má samozřejmě pravdu, když říká, že "chomutovský postup", tedy exekuce dlužníků, uvrhne ty lidi do situace ještě zoufalejší, než v jaké jsou - a sám také uznává, že se do ní dostali vlastní vinou. Má pravdu, že i té problematické skupině dlužníků je třeba nechat aspoň základní prostředky k životu. Ale co dál? Na otázku, jak může jeho úřad pomoci řešit situaci, odpovídá nešťastně. Základním nástrojem je podle něho, jakým způsobem celou tu záležitost představí veřejnosti. Ale v roce 2009 není "ta záležitost" žádné novum. Máme za sebou desítky let nejrůznějších konceptů, od vydání celých aglomerací v plen až po pokusy o "matiční zdi" a holobyty a exekuce. A Kocáb?

"Máme i řadu dalších instrumentů jak pomoci. Takovým typickým je předložení materiálu vládě, potažmo parlamentu ke schválení. Teď ještě ale není čas mluvit o konkrétních návrzích."
Tak to jsme se toho dozvěděli, pane ministře... Myslím, že by veřejnost nejlépe přijala takový způsob představení, kdyby vládě navrhl zrušení vlastního ministerstva, neboť v té vleklé generační tragédii nemůže udělat vůbec nic pozitivního - jelikož jediné, co skutečně dělá, je to, že do sociálně - ekonomického problému vnáší politické a ideologické zájmy.