Vývoj v posledních dnech připouští mírný optimismus. V Česku se uvažuje o otevření některých druhů obchodů a sportovišť a také ze zahraničí přicházejí jiné zprávy než katastrofické. Paradoxně toto ovzduší zostří nadcházející parlamentní debatu o prodloužení nouzového stavu. 

Zatímco Andrej Babiš vlažně souhlasí s dílčím prodloužením do konce dubna na návrh opozice, Jan Hamáček prosazuje prodloužení o celý měsíc. Tedy do poloviny května. Má pro to závažný argument: dovoluje nákupy zdravotního materiálu bez úřední šikany.

Což logicky vyvolává otázku: proč máme vládní akvizice v normálním stavu věcí tak nastavené, že jde všechno zdlouhavě, neefektivně, s obtíženi? Na webu běhají výpočty, jak by to dopadalo s nákupem roušek, kdyby se měly dodržovat běžné regule: přišly by někdy kolem roku 2035. Je nutné, aby to tak bylo? Není příležitost k důkladné revizi? To by mohl být úkol pro opozici, tím by se mohl zabývat zrovna Miroslav Kalousek, někdejší úspěšný ministr financí, to by byl úkol pro něho, místo aby snoval ozbrojené povstání proti Andreji Babišovi. Teď tedy vážně - není současná situace připomínkou, že je něco systémově špatně?

Z jiného soudku. Možná jsme opravdu na konci začátku a možná, že výhled do tunelu už není tak úplně černý. V souvislosti s nastartováním ekonomiky se mluví o investicích, zvláště pak do infrastruktury.

Bohužel je tu jedno veliké ALE, týkající se investic do infrastruktury. Můžete do infrastruktury napumpovat biliony a bude vám to pentli platné, protože pak přijde ekoteroristický sabotér a hodí vám do projektu vidle. Těch roušek bychom se za standardních procedur dočkali v roce 2035, ale dostavby okruhů kolem Plzně a Prahy a dálnic číslo 3 a 35 nebudou nikdy. Ani do konce století, protože se to některým skupinkám aktivistů nelíbí a dokážou stavbu zhatit.