Když se české hnutí dobrodinců zmoklých psů jménem Ne raketám projde od Václavského náměstí až k náměstí Míru (jak symbolické), cítí se jedna z vedoucích postav této prapodivné skupinky, inženýr (neznámo čeho) jménem Jan Tamáš, oprávněna prohlásit, že všichni chceme odzbrojit a že by s tím měli začít právě Američané.
Měl by si někdy poslechnout denní zprávy o stovkách raket, které teroristi vysílají do Izraele s jediným účelem, totiž zničit jedinou demokratickou zemi Blízkého východu.

Měl by se poptat, když už nečte noviny, jak to je s raketovým potenciálem zemí, které otevřeně podporují mezinárodní terorismus a samy se tak ocitají dle mezinárodního práva v roli válečných zločinců. Měl by si možná dokonce i vzpomenout, kolik ruských raketových a jaderných vědců, když viděli, že jim rozpadající se Sovětský svaz není schopen platit alespoň to minimum, ktrerému se říkalo gáže, začalo prodávat své znalosti - a někdy i výstroj a výzbroj - těm, kdo nejlépe platili, což byly zajisté nevhodnou shodou okolností právě ty země, které se dnes podporou terorismu postavily mimo zákon.

Ale abychom neproslavovali inženýra (neznámo čeho) Jana Tamáše. Jemu podobných se v pondělí na Václavském náměstí sešla stovka.
Je to moc? Je to málo?
Je to o sto víc, než by mělo.
Tady totiž nejde o to, aby se mezi sebou uznávaly názory zcela opačné. Tady totiž jde o to, že nepřímo či přímo podporovat zločin, jakým je pokus o genocidu, je samo o sobě zločinem.
A to už ani nemluvě o tom, že kdyby se - nedejbože - vrátily poměry z nepříliš dávné minulosti, ani československá vláda by nevěděla, že její sovětští spojenci na jejím území umisťují rakety.
Cítíte v tom ten rozdíl?