Maraton žvanění v poslanecké sněmovně je odstartován. Referáty jsou zbytečné, protože je jasné, jak to skončí, přinejmenším první etapa. Vláda má sto osmičku a opozici tedy přehlasuje. Ledaže obstrukce bude pokračovat tak dlouho, že nebude možné stihnout zveřejnění v sbírce zákonů. Což se může stát i tak, že nově ustavený prezident se v zákonné lhůtě nevyjádří včas a termín se prošvihne. Je tu ale i perspektiva žaloby u Ústavního soudu: zákon o snížení valorizace se má projednávat v režimu legislativní nouze. Ten je podle jednacího řádu možno aplikovat např. když „státu hrozí značné hospodářské škody‟. Což zjevně hrozí, a pak soud aby zhodnotil, zdali je to hrozba, která se z čista jasna zjevila, jako když se otevře země a vyleze monstrum Godzilla, anebo to bylo tak, že vláda tak dlouho spřádala koncepty, monitorovala a vysílala signály, až už bylo pozdě. Takhle nějak řídil můj táta auto a já mohl vylítnout z kůže: viděl nebezpečí na kilometr daleko, neubral plyn a sto metrů před „linií dotyku‟ začal brzdit – a nadávat.

Tohle všechno si můžeme hezky povídat, nicméně to nevyřeší zásadní problém: opravdu jedeme do zdi; i kdyby se vládě podařilo prohlasovat omezení (a naštvat důchodce a prohrát příští volby) a březnové zveřejnění se stihlo, inflace bude pokračovat a hra se tedy bude opakovat, protože vznikne další nárok na mimořádnou valorizaci. Spějeme ke zhroucení veřejných financí. Začala to Babišova vláda, když během covidu nasadila styl „pomáháme lidem‟ a následná Fialova vláda ho převzala pod heslem „taky pomáháme lidem‟.

V létě, nejpozději napřesrok v létě, nebudeme muset do Řecka jezdit. Budeme ho mít doma, jenomže bez toho moře.