Ono není divu, působí tu dva faktory. Jednak je to hlad po funkcích u dočasně odstavených straníků, jednak rozdílný postoj k Lisabonské smlouvě, potažmo k Václavu Klausovi. Na otázku, který z těchto dvou faktorů štěpí stranu víc, je poměrně snadná odpověď, samozřejmě „Lisabon“. Problém Lisabonské smlouvy rozdělil stranu už při jejím odsouhlasení parlamentem, nyní se trhlina mezi dvěma křídly ještě víc prohloubila.

Nejdůležitějším prvkem oné „protilisabonské“ části ODS je bezpochyby pražská organizace, resp. její křídlo vedené Pavlem Bémem. To se projevilo už při sestavování kandidátek před později zrušenými předčasnými volbami, kdy „bémovci“ odsunuli „topolánkovce“ na nevolitelná místa. Samotný Bém však nijak ostře proti svému předsedovi nevystupuje, tuto práci za něj vykonávají jiní, on se profiluje na odmítavém postoji k Lisabonské smlouvě, na což slyší i mnoho jeho spolustraníků z jiných oblastí. A protože předseda strany zaujímá pragmatickou, proevropskou pozici, dochází řada vrcholných funkcionářů k názoru, že by měl být vyměněn. Jako první se k Praze přidali Jihočeši, pak Vysočina a Plzeň, mezi „vzdorné“ oblasti patří také Liberecký, Ústecký či Karlovarský kraj a nemalá část středních Čech. Třebaže ne všichni hned přišli s požadavkem na změnu vedení, pozice Mirka Topolánka je hodně oslabena, takže obhájení funkce by bylo ideálním řešením.

Lisabonská smlouva ale způsobila uvnitř ODS roztržku mnohem vážnější, než se zprvu zdálo. Velmi k tomu přispěl i prezident Klaus, který odmítáním svého podpisu vlil euroskeptické části strany novou krev do žil. Zda to byl do roušky obav ze sudetských Němců zabalený záměr, nebo zda byl tento efekt nechtěný, těžko soudit. Protože ale Klaus k rozkolu ve straně přispěl nemalým dílem už víckrát, dá se i v této obstrukci tušit úmysl. To se ostatně potvrdí v nejbližších týdnech. Jakmile Ústavní soud rozhodne, že Lisabonská smlouva nekoliduje s naší Ústavou, a poté, co se vládě podaří splnit Klausův požadavek a dojednat výjimku týkající se Sudet, měl by prezident listinu podepsat. Pokud si vymyslí další podmínku nebo oddálí-li podpis až po skončení kongresu, bude jeho záměr srozumitelný – definitivně rozštěpit stranu, již kdysi sám zakládal.

Pak bychom se mohli tedy dočkat toho, že po kongresu budeme mít občanské strany dvě. Ta druhá, protilisabonská, by se klidně mohla jmenovat Unie svobody II. Vždyť o nic jiného než o „osvobození“ naší republiky z okovů Evropské unie jí nejde. Paradoxně ji ale zpovzdálí povede ten, proti němuž vznikla před léty ta původní Unie svobody...

Faktem nicméně zůstává, že výsledek listopadového kongresu ODS může být stejný i bez ohledu na nějaký podpis a na nějakou smlouvu. Strana je po dvaceti letech vyčerpaná a témata, na něž by dokázala přilákat voliče, nemá žádná. Mirek Topolánek její nečitelnost ještě umocnil tím, že ze sněmovny utekl, namísto aby se tam bil s nepříjemnými politickými protivníky. Bohužel, náhradníka do předsednického křesla široko daleko nevidno. A jestliže Miroslava Němcová tvrdí opak, lze to chápat jen jako přání, jež je otcem myšlenky.