Nepřekročitelná čára
Je velmi dobře, že se naši političtí předáci velmi obezřetně vymezují proti tomu, co se děje v Turecku. Včera šest, dnes už osm tisíc zatčených, to je důkaz, že přinejmenším tato čistka byla dopředu připravena a čekalo se jen na startovací výstřel.
Nikdy jsme se nedozvěděli plnou pravdu o 17. listopadu 1989 a nelze čekat, že pochopíme fakta 15. července 2016. Ani se o to nebudeme pokoušet-
Je to ale taky naše věc. Především je Turecko člen NATO. Jeho aspirace na vstup do EU jsou zjevně nereálné a je neseriózní naznačovat něco jiného. Unijní špičky se dotlačily k formulaci, že nepřekročitelnou čarou bude trest smrti.
Trest smrti, to je něco, co dříme pod prahem přiznávaného vědomí i naší společnosti. Referendum o trestu smrti by také u nás dopadlo zdrcující většinou pro. Sultán Erdogan ho svým stoupencům v podstatě slíbil. Rozhodnutí má být na tureckém parlamentu. Uvažujme reálně. Kdo z vyděšených poslanců bude proti trestu smrti, pokud bude mít pocit, že si sultán přeje smrt?
Ocitáme se pak na křižovatce. Ono zatím to všechno vždycky dopadlo jakýmsi vymlžením. I ten brexit, jak se zdá, odsouvají i Britové do kouta. Jakmile ale třesknou salvy tureckých popravčích čet a zaseknou se smyčky na hrdlech, nastane mezní situace. Staneme na nepřekročitelné čáře.
Pokud překročíme nepřekročitelnou čáru, pak jsme... podvolení.
