Znalci sportovní historie mě možná opraví, opravdu jsem výrazný nesledovatel sportu, nicméně sportu nelze úplně uniknout. Zkrátka, nepamatuju, že by v den zahájení olympiády, letní nebo zimní, uzavřela pořádající země politický pakt s partnerem s vojenským podtextem, který očividně shromažďuje armádu na hranicích suverénního státu. 

To je tedy ještě originálnější fór, než předvedli Angličané, když nechali na stadion jakoby seskočit padákem svoji královnu v doprovodu Jamese Bonda.

Úmluvu uzavřeli prezidenti Si za Čínu a Putin za Rusko a je otevřeně namířena proti svobodnému světu a jeho obranné organizaci NATO. Důvod je zřejmý. Západní svět je zmítán duchovní krizí, v čele USA je slaboch se znaky slabomyslnosti, Anglii vede rozháraný intelektuál, Německo se rozkoukává a Francie jde do voleb. Diktátoři, když se dostanou tam, kde si myslí, že je vrchol, vždycky musí nutně nahlížet demokratickou část světa s posměchem a mají k tomu – jako dnes – mnoho důvodů.

Vtip je v tom, že když padne diktátor, nastane rozvrat, psí rvačka pretendentů na nástupnictví. Jelikož v čele diktatury musí stanout člověk s vlastnostmi neskrupulózního predátora, musí tyto vlastnosti prokázat nikoli ve žvástech, nýbrž v praxi, obvykle na popravištích. Na USA je dnes žalostný pohled, ale mechanismy změny zůstaly nedotčeny (ne že by tu nebyla snaha, viz korespondenční volby vybízející a umožňující podvod).

Tato úvaha je pro mě zdroj optimismu i v této době, kdy se předáci darebáckých států jenom nesmějí: oni se chechtají a dovolují si to, co Si s Putinem v Pekingu.