Deklarace byla vyjednána oběma stranami. Ani na jednom, ani na druhém poli to nebylo jednoduché. U nás narazilo schválení deklarace na zuřivý odpor komunistů, kteří už tradičně dokáží přehazovat kormidlo mezi "nacionalismem" a "internacionalismem" podle toho, jak se jim to hodí. Bezkoncepční sociální demokracie jela na vlně populismu - to je její slabost i síla. Nicméně nakonec byla deklarace 1997 podepsána a Nečas má pravdu, že toto budiž nadále pevný bod vzájemných vztahů. A jestliže tak či onak vzkázal bavorskému premiérovi, že jeho cesta do Prahy "kvůli Benešovým dekretům" by byla marná, je to správný vzkaz.

Benešovy dekrety jsou součást historie stejně jako Mnichov a březnový vpád z roku 1939. Není to nic, na co by jedni či druzí měli být pyšní, trvalo to desítky let, než se podařilo hrany obrousit natolik, aby nedrhly.

Dodejme ještě, že toto nebylo jádro jednání Nečase s Merkelovou. Obě země jsou si vzájemně příliš významnými partnery na to, aby se prvořadě zabývaly otázkou, která je v podstatě jen uměle udržovaná - po pětašedesáti letech. Vzhledem k postavení Německa v Unii je dobré, že základní dikce, přinejmenším jak patrno ze zveřejněných stanovisek, je velmi podobná - éra nereálného rozhazování je za námi, je třeba hospodařit.