Ve Washingtonu se sešli ministři zahraničí členských států NATO. Aliance nepochybně patří k západním institucím, které zatím nepodlehly destruktivním trendům, jež se dají charakterizovat přirovnáním k muži, který sedí na větvi a řeže si ji pod sebou pilou. Nezpochybnili žádný z vytčených cílů, potvrdili ostražitost vůči Rusku a také Íránu a Číně.

Indikované hrozby jsou reálné, je třeba rozlišovat.

Rusko je trvalá hrozba. Důvod je prostý. Naprosto neproduktivní mocnost žije jen z ochoty umírat a nasadit maximální prostředky na posílení válečného potenciálu. Nicméně Rusko bylo navenek vždy opatrné, jednalo racionálně a v posledním období jednalo agresivně jen vůči sousedům, kteří ztratili soudnost a zkoušeli hru na tahání lva za ocas. Ruské válečnictví je obráceno dovnitř, je to opium lidu navyklému na omamný pocit velmocenské síly. Tu je třeba občas prezentovat nějakým tím válečným dobrodružstvím v blízkém sousedství. Nabíledni je Pobaltí a tady musí NATO soustavně a přesvědčivě dávat najevo, že by zelené mužíky v Litvě pokládalo za casus belli.

Zcela jiný druh hrozby plyne z Číny. Na rozdíl od neschopného Ruska je Čína intenzivně produktivní a zvláště pak v poslední době nabírá iniciativu ve špičkových technologických odvětvích. Kauza Huawei je groteskní v tom, že se Západ brání převaze policejními zásahy. Zde ovšem zvýšení výdajů na zbrojení nepomůže. Čelit Číně znamená změnu priorit, odstoupit od boje proti umělohmotným brčkům a podpořit technologickou inovaci. Zatím v cestě stojí šestnáctiletá autistka, ale snad by se nechala ukecat.

Írán, to jsou náboženští fanatici instalovaní k moci francouzskými levičáckými bojovníky za lidská práva. Tak to je mrak, ze kterého by nějaká ta atomovka mohla časem kápnout.

Chválabohu, že se zatím NATO nerozpadá, jako se to děje s Unií pod taktovkou nezodpovědných sociálních konstruktérů typu Jeana-Clauda Junckera.