Václav Klaus ve svém článku v Lidových novinách správně v pondělí upozornil, že naše eventuální angažmá v této věci je nepoměrně menšího významu, než náš vstup do NATO. Jenže v minulém desetiletí byla genetická vzpomínka na život v ruském impériu příliš živá, a tak se tehdy jen málokdo ozýval proti našemu zařazení do západní obranné aliance.

Lidem ale otrnulo. Mladí lidé už vůbec nevědí, co to je Rusko a jeho vliv. A mnozí starší a staří sice vědí, ale z mnoha důvodů vzpomínku zkreslují nebo bagatelizují, takže to vyústí do absurdního konstatování Jiřího Paroubka, že "Rusko je náš spojenec".
Rusko je náš ob-soused, na kterého si musíme dát setsakra pozor a musíme si ho držet tak daleko od těla, jak jen je to možné. A zde je jádro celé mely kolem radaru.

Velmi mi připomíná "spor" kolem Marshallova plánu po válce. Nešlo o nic jiného, než o ekonomickou pomoc válkou zničené Evropě. Naše země nebyla válkou zničená, naopak, důsledkem toho, že se naše reprezentace zachovala zbaběle, na válce jsme v podstatě vydělali a rozhodně jsme jí byli zasaženi méně, než jiné země. A právě selhání československé politické reprezentace využilo Rusko a jeho věrný (dodnes věrný) spojenec komunistická strana, aby zavleklo Československo do své sféry vlivu.

O totéž jde dnes. Nejde jenom o přípravu na (proti) příští válku. Konfrontace už jede a spor o radar je součást. Hranice je jasná, zdali půjdeme na západ nebo na východ. Klaus ve zmíněném článku velmi opatrně váží slova a nabádá k "žádnému hurá". Musí, protože je prezident a zná své Pappenheimské. Já bych ale radil:
Ano, ale hurá na západ. Pryč od Ruska. Je směšné, že Putin vyhrožuje "závody ve zbrojení" a přitom nasazuje novou raketu s multihlavicemi. On, hlava státu, který nedokáže svoje vlastní lidi pořádně nasytit, obléct a ohřát. Je směšné, že hřeje svoji chudou "šči" na jakémsi radarovém ohýnku, přičemž ví, že mu od Ameriky a Evropy žádné nebezpečí nehrozí. Reálné nebezpečí mu hrozí zase jen od těch děsných, temných fanatických států, které nenávidí Rusko stejně jako Evropu a Ameriku.
A kdyby, nedejbůh, došlo na lámání chleba a Rusko bylo od těchto států napadeno, zase bude brečet a žebrat o pomoc, jak to udělalo poté, co ho napadl jeho donedávna spojenec Adolf Hitler.
Tohle by měl mít na paměti hlavně Jiří Paroubek, až bude přes tlumočníka sypat na hlavu klimbajícího Bushe svoji socdemáckou "šči".