Barack Obama, když vstupoval do Bílého domu, přebíral otěže vůdčí mocnosti – tehdy nezpochybňované a uznávané za jedinou supervelmoc tehdejšího světa. To je velká moc. S mocí ovšem souvisí i odpovědnost. Odchází z Bílého domu a svět je ponořen do nejistoty a o válce se už bohužel nehovoří jako o čemsi z minulých dob, ale jako o něčem, co se může snadno stát. I tady a teď.

Osvícený státník by na sklonku svého mandátu neměl dělat nezvratná rozhodnutí. Hanbou se navždy pokryl Václav Klaus amnestií, ze které těžil nejeden padouch odpovědný za bídu desetitisíců lidí. To byl taky jeden takový čin a odsoudil Klause do role marginálního glosátora veřejných dějů. První čin tohoto typu vykonal Obama, když v uvozovkách navždy zakázal těžbu ropy v severních mořích. To je jistě složitý ekonomický, technický a ekologický problém a jen blázen by ho zlehčoval. On ale měl na tu věc osm let, aby ji řešil seriózně. Rozhodl se pro neserióznost.

Mravně horší je zrada na jediném americkém spojenci na Blízkém východě, na Izraeli. Na Obamův příkaz umožnily USA rezoluci Rady bezpečnosti proti výstavbě izraelských osad na Západním břehu Jordánu. Jde o složitý problém s kořeny sahajícím do doby, kdy ona území ještě spadala pod britský mandát. Problém se nikdy nevyřešil, protože místo rozumu a ochoty ke smíru se v oblasti usadila nenávist a fanatismus. Spojené státy, tradičně vnímané jako garant demokracie a míru, se jediným příkazem Baracka Obamy staly spojencem nenávisti a fanatismu.

Je to mimořádně hanebný konec jedné éry, která chválabohu končí a její druhé jednání chválabohu nenastalo.