Filmový průmysl se zasloužil o naši otrlost vůči katastrofám. Viděli jsme už tolik zániků celých planet, vyhubení obyvatelstva Země, doby ledové nastoupivší po otočení vypínače, viděli jsme megaepidemie a panprůsery, až jsme podlehli dojmu, že z kina jsme na všechno připraveni.

A najednou se to šmrdolí loď, není to korveta, není to pirátský škuner, je to vymazlené plovoucí město zaměřené na komfort, šine si to nikoli kolem somálského pobřeží zamořeného piráty, nikoli někde v končinách kolem Tramtárie, ale šine si to kolem italského pobřeží a najednou je z toho tragicky groteskní Titanik. Tragický proto, že tam zahynuli lidé, ovšem groteskní proto, že se to všechno odehrálo v jakési komické rovině. Ta komická rovina jde do takových důsledků, že snad kapitán měl prchat v taxíku volaje "jděte mi s tím k šípku", v drsnější podobě. Je to k neuvěření. Obrovitá loď s počtem pasažérů odpovídajícím počtem obyvatel městysu nebo městečka – kdybychom spojili Zvoli, kde bydlím, se sousedním Ohrobcem a Dolními Břežanami, vešli bychom se na Concordii v pohodlí. A najednou taková patálie.

Zdá se, že kapitán je kretén.

A teď si představte, že jsme všichni na nějaké lodi. Narodili jsme se na ní. Najednou se něco děje, zvedá se pokřik, a vida, kapitán je kretén.

Kdo z nás, občanů, má ten pocit, ať zvedne ruku.

Bože můj, to bude les!