Tentokrát to zaznělo jaksi unisono a je třeba vzít s uznáním a potěšením na vědomí, že se shodli všichni, od ministra zahraničí Petříčka po premiéra Babiše a viceprezidenta Ovčáčka. Odmítavá reakce Ruska na čerstvé zařazení 21. srpna mezi významné dny je naprosto nepřijatelná. 

Jaká by asi byla reakce, kdyby Německo dávalo najevo, že 14. březen 1939 byl jaksi v pořádku, jelikož se odvíjel od mandátu čtyřstranné dohody, signované i Francií a Británií? Německé politiky by něco podobného nenapadlo ani v třeštivém snu, a je tudíž kupodivu, že analogický postoj přišel z ruského ministerstva zahraničí.

Přičemž, dodejme, ruská diplomacie má výbornou profesionální pověst.

Co se ale děje v Rusku, to je ruskou záležitostí, naší starostí jsou věci české a tady, znovu připomínám, jednotné odmítnutí je chvályhodné. Kdybych měl být kritický, tak jen proto, že taková samozřejmá věc vzbuzuje pozornost. Bohužel není málo příkladů, kdy česká zahraniční politika se odehrávala ve stylu jeden hot, druhý čehý, mladším čtenářům připomenu, že hot a čehý byly povely koňům, aby šli vlevo, nebo vpravo. Ještě mladším prozradím, že kůň je auto na senný pohon se čtyřmi pákami místo kol. 

Zpátky k věci. Jako každá velmoc má i Rusko mnoho másla na hlavě a měla by se od něho čekat elementární ohleduplnost, protože obětí neslušnosti je kolem jeho hranic víc než dost. V horším případě, a bohužel je to velmi pravděpodobné, onen nedostatek ohleduplnosti není žádný úlet nebo něčí přílišná horlivost. Spíš je to zkouška, kam se dá jít. Skandál kolem pomníku tří set padlých příslušníků ROA při záchraně Prahy před německými hrdlořezy? I to byla taková zkouška a aférka s 21. srpnem do toho patří také. Na to je jediná možná odpověď. Naši političtí reprezentanti ji dali a je třeba je v tom podpořit.

Rusové nás donutili tlakem a svou pátou kolonou uvnitř země odstoupit od společné obranné iniciativy, šlo o americký radar v Brdech. To, že jsme na to přistoupili a nechali si to líbit, udělalo velkou trhlinu do naší svébytnosti. Verbální projevy, jaké teď zazněly, ji nezacelí. Ale aspoň ji nerozšíří – což je ta hlavní snaha ruské revanšistické politiky.

Mimochodem, to slovo revanšistický, to patřilo v hloubi minulého režimu do politického slovníku a mínilo se tím, že Západní Německo má snahu nějak odčinit porážku v roce 1945. To bylo samozřejmě směšné. Zato ze strany Ruska jsou doslova revanšistické snahy jasné – Vladimír Putin otevřeně pokládá konec SSSR za nejhorší událost moderních dějin.