J. V. Paroubek
Utichly rozmíšky členů i hádky jednotlivých frakcí - aniž tyto ovšem přestaly existovat. V sociální demokracii stále funguje "zemanovské" i "grossovské" křídlo stejně jako skupinka někdejších stalinistů, jen tyto frakce nejsou běžnému pozorovateli viditelné. Těmto lidem zatím vyhovuje jejich zaštítění Paroubkovou bezskrupulózností, proto navenek nijak nevystupují. Je ale zřejmé, že jediný předseda za sebou nemá žádné pevné jádro straníků, jež by jej podpořilo ve chvílích prohry, protože spolek individuí pasovaný sám sebou na jeho věrné, kteří se však svým patolízalstvím snaží dosáhnout toliko osobních výhod, se totiž rozprchne hned, jakmile se na prestiži šéfa objeví první šrámy. Není vyloučeno, že nyní, kdy před Paroubkem opět stojí pouze možnost spojenectví s komunisty, se kroužek jeho příznivců začíná již drolit. Ostatně Paroubkem nařízený bojkot voleb předsedy poslanecké sněmovny svědčí o jeho nejistotě a nedostatku důvěry ve vlastní poslance.
Zatímco se předseda ČSSD rád předvádí coby sebevědomý pán celé české politiky ukazující svou nepřemožitelnost sáhodlouhými monology o svých úspěších nebo ohromujícími, přestože nezřídka vymyšlenými ciframi, z času na čas vidíme velmi nervózního, urážlivého a nejistého člověka, který se - nemaje argumentů - snaží dehonestovat protivníka, na každou negativní zmínku o své osobě reaguje nabubřelým a uštěpačným projevem či novinovým článkem a kvůli němu jsou odvoláváni rozhlasoví a televizní moderátoři.
Než mít v čele strany takovouto osobu diktátorského typu a manýrů, mohli by, či lépe měli by sociální demokraté začít přemýšlet o jejím nahrazení politikem možná méně okázale vystupujícím, leč demokratického smýšlení. Prospěli by tak nejen svojí straně, ale celé zemi. Republika by se přestala obávat obratu směrem k Lukašenkově Bělorusku a jejich strana by nemusela ze svého názvu mazat poslední adjektivum.
