„Princip zásluhovosti zde má asi takovou logiku, jako kdyby každý člověk platící výrazně nadprůměrné daně požadoval, aby na něj například více svítilo pouliční osvětlení nebo aby mu stát zajistil vyšší míru policejní ochrany než ostatním,“ píše ve svém článku doslova. To zní logicky. Zdalipak by ale Václav Klaus použil stejné logiky, kdyby do věci nebyl zamotaný ústavní soud? Ten totiž svým rozhodnutím novelu nasměroval. Podle něho dostávají z peněz na pojistné nespravedlivě málo lidé, kteří v době svého produktivního věku platili nejvíc. Příměr k pouličnímu osvětlení je pěkný a rozhodně nedělá autorovi ostudu. Každý někdy viděl lucernu a příměr tedy dovede pochopit. Věc ale má háček. Lampy nesvítily všem stejně ani za komunistů. I v minulém režimu byly rozdíly v penzích, někdo dostával víc, někdo míň a řídilo se to mimo jiné i výší příjmů. Takže ústavní soud nepřišel s žádným revolučně novým pohledem na penzijní systém. Jenom jaksi zvýraznil existující rozdíly.

Novela penzijního zákona samozřejmě přispěla k ještě hlubší neoblibě Nečasovy vlády. Penzisté mají volební právo a teď mnohým z nich seberou část peněz „ve prospěch nejbohatších“. To je bezesporu zásadně nepopulární krok. A tak si může Václav Klaus připsat hned dva plusové body - zalíbil se aspoň části veřejnosti a rejpnul si do ústavního soudu. Praktického významu to sice nemá, ale potěší to (Václava Klause).