Politický návrat Miloše Zemana pod praporem sociální demokracie je možný, na první pohled i nevyhnutelný. Oranžoví zatím nasadili dva koně do závodu, Jana Švejnara ověnčeného porážkou a Jiřího Dienstbiera mladšího. Ten je mladý a navíc syn disidenta a sám disident, což je v očích nemalého segmentu podpůrců sociální demokracie neodpustitelné mínus: je to nejspíš stejný lump a kdyby se dostali k moci, prezidentský kandidát by šel do basy, kde byl dříve jeho otec.

Miloš Zeman je sice také poražený prezidentský adept, ale jemu se to dá odpustit, protože je našinec, pije becherovku a je s ním sranda. Když něco řekne, každý mu rozumí a v těchhle volbách půjde volit každý, kdo bude chtít. Do popředí ho sune i poslanec Jaroslav Foldyna. Nebude to samozřejmě jednoduché.

Nastupuje druhý pohled. Kdyby se Zeman chtěl věnovat prezidentské židli a do ničeho jiného se nemíchal, možná by mohl získat podporu neslaného nemastného Sobotky. Jenže Sobotka je neslaný a nemastný, ale hloupý jistě není a ví, že se Zemanem na Hradě by měl v roli premiéra mnohem horší roli, než jakou má dnes neslaný nemastný Nečas s Klausem za zády. Klaus aspoň nechlastá a mluví zdvořile a když někoho urazí, ne každý to pochopí. Kdežto Zeman by to říkal takňák po našem, odpoledne po půl litru becherovky otevřeněji. Sobotka by byl pošetilec, kdyby tohle riskoval. To raději Fischera, vytane mu na mysli.

Potíž je v tom, že tentokrát je ve hře faktor zapeklitý, na který žádní Dalíkové se svými pytli sponzorských peněz nedosáhnou.

To jsou lidi.