Soudě podle vyjadřování a chování, častým návštěvníkem těchto pajzlů musel být i tehdejší herec a nynější velevážený ministr kultury, kdysi člen ODS, nyní jihočeský volební lídr ČSSD, nejpopulárnější politik Vítězslav Jandák. Mnozí pozorovatelé omlouvají jeho chování právě dřívější hereckou zkušeností, ale výroky, které zaznívají z jeho úst a které otiskla sobotní Mladá fronta Dnes, tomu nenasvědčují. V normalizačních filmech, jejichž aktérem Jandák byl, se totiž podobné vyjadřování netrpělo a sprostá slova aby v nich člověk lupou hledal.

To, co Jandák předvádí během své ministerské kariéry a čehož zatímním vyvrcholením byla návštěva továrny Jihostroj Velešín, snad nemá obdoby v celé naší historii - a to od roku 1918! Svými větami jako "Po roce 89 jsme se odstřihli a Rusáci se na nás nasrali“, "Politika je strašnej boj o koryta" nebo "Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku," překonává výkony všech svých politických předchůdců i současníků o koňské délky a nebylo by divu, kdyby svým extempore rozesmál některého z posluchačů natolik, že by mu - čistě z veselého kamarádství - také ubalil jednu "přes držku".

Snad je úctyhodnému panu ministru Jandákovi vulgarita vlastní, možná jenom hraje takzvaně lidového politika, ale faktem je, že před "lidmi z ulice" se takových sprosťáren nedopouštěli ani komunističtí ministři - a že o jejich kulturní úrovni bůhvíjak vysoké mínění rozhodně nemáme.

Velevážený pan ministr Jandák nám tu prostě předvádí bodrého chasníka, který všechno umí, na všechno má recept, pro cokoli údajně prospěšného je ochoten okamžitě "šáhnout do šrajtofle a do května to natřít". Brouk Pytlík, napadne maně čtenáře Ondřeje Sekory. Narozdíl od veleváženého pana ministra ale kamarád Ferdy Mravence nikdy neřídil ani trakař, natož aby mu byl svěřen úřad, který má pečovat o naše kulturní statky. Role ministra kultury v páně Jandákově pojetí se prostě do civilizované země nehodí. Snad by s ní pochodil na divadelních prknech, hraje přihlouplého, ale dobromyslného a veselého troubu, možná by se uplatnil v roli rozšafného, mírně podroušeného pivaře v zakouřené, špinavé hospodě, ale na vrcholku orgánu, jenž se má v tomto státě starat především o duchovno, působí jako pěst na oko, přičemž to oko má už beztak pořádnou modřinu od jeho předchůdce.

Vtírá se bohužel podezření, že se velevážený ministr Jandák zbláznil. Nebyl by v naší politice jediný, nedávno nám to předvedl ctihodný pan exprezident Havel, ministr zdravotnictví Rath je na mušce lékařů pečujících o lidskou psýchu už od začátku své kariéry a jeho samolibý šéf, považující svůj pupek za tentýž útvar celého zemského glóbu, by se rovněž měl podrobit jistému lékařskému vyšetření. Ostatně Paroubek to potvrdil i svým sobotním článkem ve stranickém deníku, kdy obhajoval velevážené ministry Ratha a Jandáka slovy "vyjadřují se velmi jasně a lidem srozumitelně".

Když si ale nebudeme všímat buranského vyjadřování a chování našich velevážených vládních činitelů, mohli bychom se zamyslet nad něčím podstatnějším:

K čemu je nám vůbec ministerstvo kultury? Proč vlastně Česká republika a kdokoliv jiný potřebuje takový úřad? Lze vyjmenovat desítky důvodů proti jeho existenci, ale nenalezneme jediný, který by ji ospravedlňoval. Proč tedy máme přispívat ze svých daní na ministerstvo, jehož některé úkoly by se daly bez problémů rozdělit mezi ostatní rezorty a další by zanikly, aniž by to kdokoli z nás nějak pocítil? K čemu je nám barák plný úředníků, do jejichž čela nám navíc velevážený soudr..., pardon, pan premiér postavil nevycválaného, arogantního sprosťáka?