Paroubkovo odmítnutí lze interpretovat z různých pohledů. Post ambasadora je v české politice odkladiště, a nikoli jen v české. Paroubek sice odešel z čelní pozice sociální demokracie, ale nenastoupil po něm nikdo, kdo by zaujal jinak než svou prostředností. O Paroubkovi si můžeme myslet cokoli a můžeme se smát Zelenému Raulovi v Reflexu, ale Sobotka je vedle něho nýmand a ostatní pretendenty sotva známe jménem, natož abychom si dokázali něco konkrétně představit, když se ozve zvuk Dryml. Byl by tedy blázen, aby se nechal uklidit do Vídně, kde by byl maximálně pro smích, už pro to, že o jeho znalostech němčiny plus aspoň tří dalších jazyků, což by mělo být minimum pro diplomata, nejsou věrohodná svědectví. Paroubek tedy zůstává zde a čeká na svoji příležitost. Čas pracuje pro něho. Jestli se nestane zázrak v podobě senzačních výsledků v podzimních volbách, Paroubek se vrátí do čela partaje na bílém koni a kdyby na něm měl jet z Vídně, měl by zadek na maděru už někde u Mikulova.

Jiný případ je ovšem David Rath a řekněme rovnou, že případ pro psychiatra. Hraje si na jediného spravedlivého socialistu, který se nechce zahazovat s vládou rozhodnutou šetřit. Neuvědomuje si, že se do své funkce dostal čistě stranickými cestami připomínajícími střevní část zažívacího traktu. On není věrohodný tribun lidu a třebaže se dá čekat, že nasranost obyvatelstva poroste, nelze čekat, že se zraky obyvatelstva upřou k tomuto Horymírovi, který vyrazí s mečem v ruce proti bohatcům. Je to zhrzený člen ODS, který se dal k socialistům, dostal nafackováno od Macka a dělá se hezkým za státní peníze. Teď si upřel jeden oběd zadara. Na tribuna lidu by přece jen musel přidat, třeba přidá. Zatím ale to nestačí.