Remcavost přechází do polohy úctyhodnosti, když je někdo ochoten se nechat za názor zavřít. To je příklad Romana Smetany, který posměšně pomaloval plakáty politiků a skončil na 100 dní v base. Nařízením Nejvyššího soudu mu trest přerušili – pozor, oni ho takříkajíc nepustili, není volný, je propuštěný do doby, kdy Nejvyšší soud v Brně projedná stížnost ministra spravedlnosti na porušení zákona.

Smetanovo propuštění, byť dočasné, je rozumné, stejně jako nerozumné je jeho uvěznění. Tedy – uvěznění má svoji právní logiku. Smetana neskončil za mřížemi proto, že počmáral plakáty. Skončil tam, protože odporoval výroku soudu a to by mu nestrpěli ani v zemích, kde nemají důvody si z práva dělat legraci.

Ale to jsou ty paradoxy. O Smetanovi se hodně mluvilo právě ve dnech, kdy se provalila Rathova aféra. Řeči přestaly, když se ukázalo, že si Rath "šel taky sednout". Utichly, ale ne moc. Rathův případ přece jen ještě zhoršil (pokud je to možné) pohled veřejnosti na politiky. Pomocí obrovsky náročné a jistě i nákladné policejní akce se ho podařilo přistihnout, jednoho človíčka se sedmi miliony v krabici. Jenže zadluženost Rathem řízeného kraje dosáhla ke konci loňského roku 3,7 miliardy korun. V tomto ohledu se činil i Rathův předchůdce Petr Bendl z ODS, který zanechal dluh ve výši téměř miliardy. Kde jsou ty peníze? My Středočeši je jaksi nevidíme, když se podíváme kolem sebe. Kdo všechno si co odnesl v krabicích?

Takže až nastane předvolební kampaň, bude zase příležitost k malování na plakáty. Tykadla možná nebudou nejlepší možný motiv.