Biskupové shromáždění ve Velehradě podpořili stažení žalob na kraje a stát ve věci restitucí. Takových žalob jsou stovky. Je to rozhodnutí správné, ve prospěch dobré věci: ve prospěch uklidnění vášní.

Někdy před dvaceti lety, když začaly půtky o církevní restituce, jsem napsal komentář s názvem Měli jsme vás rádi, dokud jste byli chudí. Smysl komentáře byl obsažen už v tom titulku a asi ho nemusím moc rozvádět. Po celou dobu komunistického režimu byly církve, lhostejno zda katolická nebo církve reformní či ortodoxní, vnímány jako opoziční skupina. Katolíci uzavřeli se státem jakýsi kompromis. Někteří jim to zazlívali, soudný člověk ale asi uznával smysl celé věci. Společenství staré dva tisíce let se nenechá vyhubit proto, že momentálně se k moci dostane skupina sociálních inženýrů připravených postavit svět na hlavu. Ten svět se pak z hlavy vrátil na nohy a církev mohla pokračovat v činnosti.

Pak se ovšem do věci vmísily peníze a nastaly potíže. Po dlouhých tahanicích se církevní restituce podařilo prosadit, ale bylo to o prsa a s odřeným hřbetem. Nemůže být ani řeči o tom, že by snad restituce měly podporu většiny obyvatelstva. Snad i tuto okolnost vzali biskupové v potaz, když se rozhodli vyzvat je stažení žalob.

Málo platné, jsme společnost převážně ateistická, ať už je to ke škodě věci (podle mě ano) nebo ne. Soudy mohou všechno možné, ale jedno je absolutně mimo jejich dosah – nemohou nikomu a za žádných okolností přisoudit sympatie.

O sympatie by církvím mělo jít víc než o majetek. Tím spíš, že si v dnešní době lidé v Evropě uvědomují, že naše křesťanská identita není jen nějaké směšné staré haraburdí. Je to osa naší kultury a naší civilizace a není radno ji oslabovat.

Dobře se biskupové rozhodli. Jen aby je v diecézích poslechli, dneska to s kázní není nejlepší.