Sobotkovo sdělení vládě – do měsíce některého z vás vyhodím – bylo přijato, mírně řečeno, s úžasem. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier nezůstal při úžasu a opřel se do svých protivníků, kteří si prý přejí vidět jeho hlavu vykutálet z hlavního vchodu Strakovy akademie.

Napadl Jeronýma Tejce, Jiřího Zimolu, Miroslava Pocheho a Karla Březinu. Kritika, to je slabé slovo. Ministr vypustil tweet: v ministerské ruské ruletě po mém odvolání volají pučisté z Lán Tejc a Zimola + pražs. mafie-pračka peněz Poche a podvodník Březina. Tak to už je pořádné prásknutí do stolu! Přitom je příznačné, že má Dienstbier zřejmě pravdu, jak v tom, že právě tito ho chtějí odrovnat, tak i v tom, jak je ohodnotil.

Sociální demokracie se tedy dostává na stejně šikmou plochu jako druhdy ODS. Šikmá plocha, která je o to víc kluzká, jak si ji straníci, oni si říkají přátelé, vzájemně mydlí. Po Sobotkově rozhodnutí zasadit do vlády tikající časovanou bombu se začalo mluvit o tom, že sociální demokracii hrozí jednociferná voličská podpora. Po Dienstbierově vystoupení je ta vize o něco víc pravděpodobná.

Jančura a ČD

Pět let se antimonopolní úřad tahá s českými drahami kvůli dumpingovým cenám namířeným proti konkurenci v železniční dopravě. A je velmi smutné, že se do věci musela vložit Evropská komise.

Ze všech stran se ozývá volání, ať se nám Brusel neplete do našich záležitostí. Najednou tu máme případ, a nikoli jediný, kdy naše orgány jsou neschopné nebo zaujaté nebo nekompetentní, ale rozhodně neúčinné a nezbývá než se obrátit na ten byrokratický Brusel. To si naši eurokritici málo uvědomují, že právě ve věci konkurence je Brusel velmi přísný.

Na rozdíl od antimonopolního úřadu. Pořád totiž platí, že tyhle regulační orgány by si třeba i zavázaly oči černou páskou, když jde o státní podnik.