Důrazně upozorňuji, že následující řádky se v ničem netýkají našich domácích záležitostí. Jsem na výletě v Chile, momentálně v přístavním městě Valparaíso.

Hotel máme na kopci ve čtvrti Cerro Concepción, to je něco jako Staré Město v Praze. Domy jsou tu více méně nové, avšak pomalované graffiti. To jsou namnoze úctyhodná díla a co je ještě více hodné úcty, je to, že ty rozsáhlé a pečlivě vyvedené obrazy nikdo neničí hnusnými čáranicemi zvanými tag.

Večer jsme se ženou seděli v malém sushi baru nedaleko hotelu. Povečeřeli jsme a vrátili se do hotelu. Je u něho malá teráska s výhledem na město. Tam už bylo plno lidí a bylo na co se dívat. Přímo pod teráskou je náměstíčko. Vede do něho právě ta naše ulička se sushi barem. Na náměstíčku se o zábavu přihlížejících staraly tři obrněné vozy chrlící slzný plyn a vodu do hloučku mladíků. Ti pobíhali kolem a házeli na vozy kameny.

O smyslu toho byl nejlépe obeznámen Erik, turista z Los Angeles. „Je to něco proti suchu,“ vysvětloval. Sledoval jsem ty proudy vody a myslel na sucho, které je patrné všude kolem už při příjezdu do města. Takže sucho. První pomyšlení: sedíte u večeře a netušíte, že se doslova za rohem něco děje. Kdo by viděl fotku té démošky, měl by pocit, že je Valparaíso na nohou. Druhé pomyšlení: proč ti policajti na ty lidi stříkají? Kdyby odjeli, démoška by asi moc dlouho netrvala.

Jenže oni neodjeli a tahali se s demonstranty dlouho do noci. Sucho se tím ani nezvýší, ani nesníží. Bordel na ulici značný.

Píši už ráno, nazítří. Na náměstíčku nejsou ani policajti, ani demonstranti. Ani ten bordel, někdo ho stačil uklidit.

A sucho je všude kolem dál.