V souvislosti s novou koncepcí zahraniční politiky České republiky vešla ve známost formulace z dosavadního konceptu, podle níž se koncept mimo jiné opírá o myšlenky reformního komunismu a disentu. Je dlužno se ptát, jak se tam něco takového mohlo dostat.

Kdo to tam vecpal, je možné jen spekulovat. Ovšem plně legitimní je otázka, co to jsou myšlenky reformního komunismu. Vývoj závěru dvacátého století přece ukázal, že komunismus je koncept nereformovatelný. Komunistický režim v Číně si plně drží svůj represivní charakter s tou výhradou, že uvolnil otěže soukromému podnikání. V Číně se plně realizuje vize Orwellova vizionářského románu Zvířecí farma. V ní se popisuje na alegorickém příkladu vznik represivní diktatury, která však nesáhla na majetkoprávní vztahy, takže výsledkem bylo ještě tvrdší vykořisťování – a vyšší produktivita. Přesně to pozorujeme v Číně, a nic takového se přinejmenším neventilovalo veřejně v Pražském jaru. Podobně vyřešili svoji existenci komunisté vietnamští, i to je dnes ekonomicky normálně fungující a dobře prosperující země, aniž by komunistická strana ztratila moc. Obě země ovšem nemají žádnou demokratickou tradici a lidé jsou na tvrdou ruku zvyklí, nikdy nic než bič nad sebou nezažili, jsou disciplinovaní a s osudem smíření.

Takzvaný reformní komunismus v naší zemi nikdy nebyl formulován jako nějaký koncept s patou a hlavou. Navíc trval doslova jen několik měsíců, než byl rozdrcen sovětskou agresí. Bylo by tedy dobré se tázat, co mysleli autoři koncepční pasáže české zahraniční politiky? Měl to být jen formální výraz úcty k lidem, kteří bezpochyby oponovali husákovsko-bilakovské servilní diktatuře? Nebo je to hadí vejce pro něco, co někde v přítmí bublá?

Komunismus je v naší zemi uzavřená kapitola a neměl by být ohříván v jakékoli podobě, za hranicemi historického zkoumání.