Na počátku dvacátého století se hodně psalo o "žlutém nebezpečí" a lidé se strašili vidinami invazních armád valících se z východu. No, ty nakonec taky přišly, ale z mnohem bližšího východu, než je ten dálně asijský. Příklady Japonska a nyní i Číny dokazují, že není vždycky platná teze o historii jako učitelce s nejhloupějšími žáky. Ve dvacátém století si Japonsko prodělalo chorobu agresivního nacionalismu, krutě na ni doplatilo a šlo pak jinou, zcela odlišnou cestou. Čína si ve dvacátého století prodělala krutou chorobu dogmatického zabijáckého komunismu. To, že dokázala vlastními silami chorobu ne vyléčit, ale "zaléčit", to je jeden z nepochopitelných zázraků moderní doby.

V souvislosti s ním často čteme různá varování, že přijde deprese a že "to není navždycky" a podobně. Takové prognózy se snadno vyslovují, protože nic na světě není navždycky a po bohatých létech přijdou chudá. Každopádně je třeba vítat, že ze zaostalé a zoufale chudé země se stala průmyslová velmoc, která přispívá k obecnému světovému blahobytu. Na dobré cestě ji následovat jde také Indie, Brazílie a snad i Rusko. Bohužel, právě v téhle zemi je sklon k slabomyslnému mocenskému nacionalismu pořád ještě aktuální, takže ta teze o historii a hloupých žácích není tak úplně bez podstaty.

Rath se diví
Rath je pohoršen a diví se, že ho někdo může srovnávat s Haiderem. No a to je zase důvod k divení, že se tomu přirovnání může divit. Populismus zůstává přece populismem, ať na sebe vezme nátěr oranžový, rudý, hnědý nebo černý.