I oni platí zdravím a životy za neopatrnost, často hloupost a dokonce i za zlý úmysl jiných lidí. K nim je třeba řadit vojáky. Bohužel jsme stále ještě navyklí na obraz vojáka z optiky Švandrlíkových Černých baronů a troufnu si paušalizovat, že my všichni, kdo jsme prošli základní vojenskou službou za minulého režimu, ztotožňujeme pojem "profesionální voják" s obrazem idiota a ulejváka v uniformě: poznal jsem v té době jen málo výjimek z tohoto chmurného pravidla. Bude to trvat možná generaci, možná dvě, než se podaří tento obraz úplně napravit. Hodně se už v tomhle směru udělalo - při obou ničivých povodních se armáda osvědčila jako efektivní organizované těleso, které zamezilo jistě i mnoha ztrátám na životech.

Bojové angažmá armády se hodnotí složitěji, protože je vždycky spojeno s politickými problémy. O smyslu oběti vojáka, který by zahynul při povodni, by pochyboval málokdo. Ztráta života v Afghánistánu se určitě stane předmětem debat. V takovém případě je asi pošetilá snaha "hledat pravdu". Jde o to, co chceme, jaká je naše představa o roli naší země ve světě. Chceme se zúčastnit na kolektivních vojenských operacích? Chceme bránit kontinent před raketovou hrozbou? Pokud nechceme - co tedy chceme? To jsou otázky, které mají smysl a tímto směrem by se měla vést debata.