Profesor Aleš Gerloch kandiduje do senátu a se svými záměry seznamuje veřejnost. Pokud se stane senátorem, chce se zasazovat o změny Ústavy. Například v tom smyslu, že by v ní mělo Česko být definované jako země českého národa. 

Někoho může taková věc překvapit. Máme Česko, jsme Češi, a je tudíž samozřejmé, že naše země nepatří třebas Filipincům. Realita je ovšem taková, že tak dlouho něco máme za samozřejmé a logické a nezvratitelné, až se něco stane a je to úplně jinak.

Žijeme totiž v době, kdy je pojem národ mnohými vnímán jako pojem podezřelý, ujalo se adjektivum toxický. Podstatná je identita individua, zakotvená v univerzálních lidských právech, ta pak jsou rozšiřitelná a rozšiřovatelná ve všech směrech dle libosti. Takovému konceptu je idea národa a idea příslušnosti k národu přinejmenším nepohodlná, velmi často nepřátelská. Odtud tedy pojem „toxická“.

Za takových okolností ovšem zdánlivé samozřejmosti přechází do úplně jiného stavu, je to spíš stav ohrožení, než cokoli jiného. Slyšíme, že nám naše země nepatří. I to je stanovisko a má svoje podpůrné argumenty. Pokud si většina myslí, že tomu tak není, nabízí se protiargument, že jde v tomto případě o populismus, protože rozhoduje mravní hodnota a ta nemusí být nutně na straně většiny. Ano, o mravnosti se nedá hlasovat.

Do toho přichází ústavní právník Aleš Gerloch a navrhuje, abychom zdánlivě samozřejmý fakt zakotvili do Ústavy. Česko jako země českého národa. Aby to tam bylo napsáno, tečka. Ono na té Ústavě pořád ještě záleží. Žijeme v době možná že postmoderní, možná postmorální, ale Ústava pořád ještě platí a instinkt napovídá, že by doplněk profesora Gerlocha mohl přispět ke klidu vědomí, že jsou zde aspoň ústavní limity omezující experimenty stran toho, zdali nám naše země patří nebo nepatří.

I když se můžeme dočkat teze, že ta Ústava je vlastně toxická, protože omezuje identitu opřenou o univerzalitu lidských práv.