Breivik rok poté
Skoro přesně na rok od masového vraždění v Norsku zažila Amerika novu explozi vražedné nepříčetnosti. Svět už teď čeká, co hnusného provedou šílenci a fanatici na londýnské olympiádě.
Objevilo se to i v našich médiích, v citátu z amerických zdrojů v reakci na denverské vraždění. Škoda, že mezi diváky nebyl někdo s kuráží a pistolí v kapse. Škoda, že nikdo neměl brokovnici na ostrově Utoya. A je dobře, že pistoli v kapse měl ten pán v americké internetové kavárně, který odtud vyhnal svinským krokem dva lupiče.
Po každém výronu zběsilosti se vzedme vlna debat o zbraních a o právo nebo neprávu být ozbrojený. Je to přirozené, že taková debata nastává. Toto je můj názor na věc a je snad dostatečně jasný už z úvodních vět.
Zbraní je všude tolik, že ozbrojeným násilnostem nelze zabránit nějakým zákazem. Držení zbraní trestali u nás nacisté smrtí a přece lidé zbraně přechovávali. Hnusní lidé typu Breivika se vždycky ke zbraním dostanou a je šílené a demoralizující, že tento – příčí se říci – člověk nebyl ještě odsouzen. Trest smrti věru není řešení. Zdá se však, že tato permisivní společnost není schopna označit zločin za zločin.
No a je to prosté, to pak plodí další zločiny. Breivik není zločinec, je mu nasloucháno, je z něho hvězda, mohl by snad i kandidovat za prezidenta. Proč to taky nezkusit, když vím, že půjdu proti absolutně bezbranným lidem?
