Sociální demokraté navrhují, aby byly zveřejňovány všechny restituční žádosti týkající se restitučního majetku. Pokud zákon projde, vznikne tím bolavý palec, na který bude ustavičně někdo dupat. To je samozřejmě cíl onoho návrhu. Ale, celkem vzato, čekaný a logický důsledek.

Církevní restituce, to je jeden z mála vytčených cílů, kterého současná koalice dosáhla. Bohužel, je to cíl, ve kterém se rozchází s přáním a míněním větší části veřejnosti. Kdyby byly církevní restituce předkládány voličům jako jedna z hlavních priorit, těžko by strany současné koalice vyhrály volby. Podobně jako penzijní reforma jsou církevní restituce opatření, které není většinově přijato s porozuměním a sympatií.

Zajímavý na tom všem je souhlasný postoj katolické církve. Zajímavý v tom, že tato organizace projevuje cit a pochopení vůči veřejnosti, a je jí tudíž jasné, že odpor proti návrhu odporuje zdravému rozumu, a tudíž by se obrátil proti ní samé. Kdežto cit pro mínění veřejnosti je něco, co je předkládáno nevidomým očím současných předáků ani ne v čínských znacích, ale v nečitelných hieroglyfech rongo rongo. Výrok ministra zemědělství Bendla o tom, že by veřejnost byla zbytečně znepokojována, by mohl figurovat ve sbírce nazvané "The Best of Milouš Jakeš".

Veřejnost je především znepokojována tím, co vláda provozuje, a nechť je nadále ponecháno na občanech, aby se znepokojovali nebo neznepokojovali nad tím, kdo všechno a za jakých podmínek se přihlásí o majetek, který je rozhodnutím vlády k mání. A že to bude bolet? Inu, církevní restituce jsou bolavý palec.