Je to jako zápas ve volném stylu, jednou jsou navrchu jedni, podruhé druzí. Jde o kauzu Lety. Všimněte si malého, leč významného posunu, už se nemluví o nacistickém sběrném či koncentračním táboru, ale o protektorátním táboru. Je to poselství jasně čitelné: Češi jsou rasisté posílající Cikány do plynu.

To je malé přidání bodů jedné straně. Druhá strana ale taky neseděla na rukách. Vyslala na místo archeology a ti zjistili, že vstupní brána a ubikace nebyly na místě současného prasečáku, ale vedle prasečáku. Milovník spikleneckých teorií nemusí jít pro inspiraci daleko. Majitelé prasečáku kauzu rozpoutali, aby mohli prasečák výhodně prodat státu. Vzhledem k atmosféře nyní panující výslovně prohlašuji, že to myslím ironicky a že nepodezírám majitele prasečáku, že si kauzu vycucali z palce. To jenom fabuluju na základě archeologického zjištění, že předmětný tábor nestál převážně na území současného prasečáku. Spor by se mohl odklonit jiným směrem. Sněmovna by měla prozkoumat otázku, jak daleko smí nebo nesmí stát prasečák od pietního místa. Tím by vše dostalo takzvaně korunu.

Co je ovšem podstatné, je to, do jaké míry výkup nebo nevýkup prasečáku změní situaci lidí, kteří jsou v sociální pasti v důsledku náležitosti k cikánské komunitě. Je mnoho důvodů k obavám, že prasečák nebo neprasečák na to nemá vliv. Únik ze sociální pasti vede přes vzdělání a kvalifikaci a zařazení do pracovního procesu. Není to nic neproveditelného. Mnohým lidem se podařilo ze sociální pasti takto uniknout. Vždycky je to velké vítězství a snahy v tomto směru je třeba podporovat. Naše společnost to dělá, bezesporu se o to snažil i minulý režim. Je to ale běh na velmi dlouhou vzdálenost, je to proces obtížný a složitý.

Tahanice o prasečák je epizoda na jeho okraji.