Říká se, že nemáme propadat panice. Že zpráva Římského klubu (Meze růstu, 1972) lhala, neboť zdroje nedošly. Jenže v tom je demagogie. Ta zpráva líčila, kam by mířil vývoj, kdyby se nezměnily parametry. A ty se změnily.

Též by šlo říci, že v roce 2010 lhali ti, kteří varovali před krachem Řecka. Řecko nezkrachovalo, ale ne proto, že výstrahy lhaly, nýbrž proto, že změnilo pravidla. Podobně se můžeme dívat na problém kapacity středních škol v době dospívání silných ročníků.

Ti, kteří nebyli přijati, berou učební obory, jazykové kurzy, ba se evidují na pracovním úřadě (aniž by dosáhli na podporu v nezaměstnanosti). Čiší z toho jistá výstraha: jde o děti ve věku, kdy se vytvářejí základní životní návyky (studium, práce, výdělek). Nemůže to část z nich poznamenat?

Jsme zvyklí, že absence základních životních návyků se spojuje s vyloučenými lokalitami, asociálními rodinami. Teď vidíme, že kiks v prognóze kapacity škol stačí, aby se dotkl i dětí z mainstreamových a pečujících rodin. To není chmurná předpověď. Je to jen výstraha, jež má sloužit jako budíček – k tomu, aby se nenaplnila.

Po dobu Astonovy dovolené přebíráme úvodníky z Lidových Novin se souhlasem redakce.