Před týdnem jsme se věnovali významné akci na sklonku XIX. století – Výstavě architektury a inženýrství, která mimo jiné propagovala tehdy nový styl – secesi. Jak jsem slíbil, připomeneme si dnes následující velkou expozici, konanou před 105 lety opět v areálu pražského Výstaviště v Bubenči.

Šlo o Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory (OŽK), která měla opět připomenout, že tehdejší české země byly industriálním srdcem monarchie – nacházel se tu totiž největší cukrovar, lihovar, tiskárna, strojírny, ale i mlýn a uhelný důl celého Rakouska-Uherska! Z minulých expozic zůstal na svém místě Průmyslový palác, vstupní Wiehlovy pavilony nebo Plzeňská restaurace, ale většina objektů byla nových, často obrovských rozměrů. Došlo samozřejmě i k souboji stylů: vedle doznívajícího historismu a vrcholící zoomorfní secese se totiž začala prosazovat asketická moderna, kterou propagovali žáci prof. Otto Wagnera z vídeňské umělecké akademie Bohumil Hübschmann, František Roith nebo Pavel Janák. A zejména Jan Kotěra a jeho studenti z pražské Uměleckoprůmyslové školy. Vypracováním celkového architektonického konceptu Výstavy OŽK byl pověřen známý představitel historismu a profesor pražské techniky Rudolf Kříženecký (mimo jiné bratr průkopníka české kinematografie Jana Kříženeckého).

Kotěra - OŽK

Hübschmann - Pavilon poživatin

Akce přinesla opět řadu velkorysých atrakcí, které měly přilákat diváky. Kromě obligátních balonových letů tu byla habešská vesnice (celá dědina se 74 habešskými domorodci – muži, ženami i dětmi – věrně znázorněná, čteme ve výstavním katalogu), dále mořské akvárium, reklamograf, cesty na Měsíc, Zakletý zámek, rozhledny s vytahovadly, toboggan, dětské rejdiště s nářadím tělocvičným, žaponská čajovna bří Hlouchů (hostí též několik pravých gejš) atd. Stavby byly večer co večer osvětleny jasem více než 24 tisíc žárovek.

Největším novým pavilonem výstavy se stala Strojovna. Ta původní, kterou pro Jubilejní výstavu 1891 navrhl Bedřich Münzberger, už dosloužila. Novou pak navrhl Rudolf Kříženecký. Konstrukce byla sice železná, ale nebylo to pod přezdobenou neobarokní fasádou moc patrné. Ostatně, přečtěme si dobový komentář teoretika Zdeňka Wirtha ve Stylu - v tehdy nově založeném architektonickém časopise spolku Mánes: "To, co vytvořil na průčelí Strojovny arch. Kříženecký, je umělecká sebevražda. Tak málo porozumění pro charakter železné stavby neprojevili dosud na našich výstavách, zde kryje prostor závratné výše a vzdušnosti architektura hradní s věžemi v bocích…" Obdobně řešené pavilony, modernisty posměšně nazývané "dorty", představili další reprezentanti starší generace Alois Dlabač, Jan Koula, Josef Fanta a Antonín Hrubý, ten zásadně přestavěl původní Wiehlův novoreneanční pavilon z Jubilejní výstavy 1891 v poněkud divokém pseudobarokním stylu.

Jan Kotěra

Wirth a další modernisté naopak samozřejmě chválili pavilony Kotěrovy. Úctu vzbuzoval stánek OŽK ve tvaru obrovského rohlíku, jehož dřevěnou konstrukci potaženou plátnem navrhli s Kotěrou Josef Gočár a Pavel Janák a portál ozdobil velkými sousošími Jan Štursa. Menší pavilon Uměleckoprůmyslové školy zase navrhli Kotěrovi tehdejší studenti Göttlich, Waigant a Mácha. Impozantní byl i Pavilon poživatin mladého Bohumila Hübschmanna, v němž pak byly i menší stánky jednotlivých potravinářských firem ve tvaru velkých krystalů. Pavel Janák byl autorem dalšího modernistického objektu, tentokrát skromnějšího měřítka – pavilonku družstva Artěl. Pochvalu kritiky sklidil i provizorní dřevěný koncertní sál Kotěrova přítele a příležitostného spolupracovníka, pražského Němce Josefa Zascheho ve stylu moderního klasicismu.

Klenka - U Primasů

Lapidárium Národního muzea

Souboj historismus a secese versus moderna skončil nakonec smírem. Většina pavilonů – bez ohledu na progresívnost - byla ovšem později odstraněna, podobně jako Kříženeckého Strojovna, na jejíchž základech dnes stojí Sportovní hala. Jedinými pozůstatky Výstavy OŽK 1908 jsou tak drobná dřevěná hospoda U Primasů, kterou architekt Richard Klenka rytíř z Vlastimilu umístil za západní křídlo Průmyslového paláce, a výše zmíněný Hrubého pavilon hl. m. Prahy, v němž je dnes lapidárium Národního muzea.

LN 26. 1. 2013

Foto autor, archív autora a Jiří Wagner