Jsem stále v Rize. A každý den jsem v práci, takže když si doma "lížu rány" (nemohu říci večer nebo v noci, ale prostě když jsem doma), tak mám čas na přemýšlení. Kupodivu, lotyšskou televizi si na sebe nepouštím. Takže netuším, zda mají na programu takové hovadiny, jako jsou "zprávy z vily", které u nás tv Prima povýšila na headline. Nikdy jsem se na to nekoukal a určitě ani nebudu, a tak netuším, co ten hysterický teplouš vyvádí či zda nesmělý Jiřík náhodou nespadl do silikonového poprsí jakési krásky. Dost dobře nechápu, jak se na to někdo může koukat.

Když sem za mnou přiletěla Zuzana a já ji odvážel z letiště, zeptal jsem se jí, co je nového ve vile a co dělá Ivetka. Napřed měla dojem, že jsem opilý, i když ví, že když řídím, tak zásadně nepiju, pak mi chtěla dát studený náčinek, neb měla dojem, že z té práce a samoty již blouzním. Mě jen napadlo, jak by to mohli vydržet ti, kteří to sledují. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak mne udivil jeden známý, který jel do "našeho" hotelu na Aegině a zeptal se mě, jestli je na pokoji televize. "A k čemu by ti byla řecká televize?" Vím, že je sice hodný, leč trochu prostý, ale že by se naučil řecky, to by mě šokoval. Tak jako v Řecku nepouštím televizi, stejně tak jsem ji ani jednou za měsíc nepustil tady - a určitě ani nepustím.

Psal jsem o místním jevu, který je mi stále záhadou. Tady jsou lidé neustále vážní. Nikdo se neusměje, všichni se tváří zarputile. Nejzarputilejší jsou sekuriťáci na letišti. Proti nim jsou ti ruzynští "kabaret u dobré pohody", ti aspoň odpoví na pozdrav, ale většinou se i zeptají, jak se mám a "to je zase dneska hnusně, co?" Tady přijedu do práce a na závoře ke mně přijde dědek s výrazem vraha, pronese temné "Hué!" a ukáže na auto. Zjistil jsem, že chce otevřít dveře a kufr. Můj pozdrav naprosto ignoruje. Když odjížím, tak se to opakuje. Někdy ani to "Hué" není. Jsou tady tři vrátní, kteří se chovají úplně normálně, odpoví na pozdrav, dokonce i popřejí dobrý den, a paní kolem čtyřicítky přidá i úsměv! Ale to je tak neobvyklé, že když je potkám na vrátnici, mám skutečně radost.

Včera ráno jsme se hřáli v mašině, protože jsem dělal na motorech a byl strašný vítr s deštěm a v takovém počasí se válet po betonu letiště není zrovna ta pravá zábava. Když jsem trochu rozmrzl, zeptal jsem se na to svého kolegy Alexandra, který je fajn a je s ním legrace. On je totiž z Ukrajiny. "No, já fakt nevím, proč to tak je, Litevci jsou družní, ale tady se s tebou nikdo nebaví. Odstěhovali jsme se sem, když jsem šel do školy, ale dodnes jsem jejich náturu nepochopil."

Když jsem se vracel domů, byly asi tak tři hodiny ráno. Oslovila mne taková kráska v mini mini sukních: "Eskilla javilla sex?" (v překladu: "Kudrnáči, nechceš si zašpásovat?") a tvářila se při tom, jako že jde právě od zubaře.

Další věc, která mne překvapila, je, že tady není jiná barva pleti než bílá. Žádný cikán, Arab, černoch, nebo Vietnamec. Tady by si vyznavači multi-kulti na své nepřišli! Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Nejsem rasista, ale toto bije do očí! Když je tady nějaký šikmooký, tak je to turista, kterých je tady opravdu hodně.

Nadáváme u nás na silnice. Ale to není vůbec nic proti tomu, co dokáží tady. Ve městě kličkujete mezi propadlými kanály, v nedávno položeném asfaltu jsou vyjeté koleje. Chápu, že tady kvůli klimatickým podmínkám mají lidé většinou 4x4, nechápu místní zbohatlíky, kteří jezdí s Porsche Carrera a spodkem auta berou o silnici, až jiskry lítají. Je mi těch aut líto. Je to kontrast, silnice jsou hrozné a kolem stojí nádherně opravené domy. Za celý měsíc jsem neviděl jedinou nehodu! A to tady většinu času pršelo nebo mžilo. V takovém počasí u nás létají plechy vzduchem, jak do sebe stříbrné Audi a Octavie vesele mlátí. Také ani tato barva, ani tyto značky tady nejsou příliš populární.

Mám se již brzo vrátit domů a musím se přiznat, že se moc těším. Už třeba jen kvůli tomu, až se mě letištní sekuriťák s úsměvem zeptá, jak se mám!