Časový rozdíl mězi Arizonou a Prahou je devět hodin. Snažím se s tím vyrovnat. A jak se tak za tmy probudím a koukám do zahrady, probírám se zážitky. Byla to krásná cesta, únavná, ale krásná. Vůbec toho nelituji. A jak je Praha od Los Angeles čtrnáct hodin letu, tak daleko jsou od sebe některé věci, se kterými jsem se potýkal. Nebyl jsem v Americe poprvé, naopak jeden čas jsem tam jezdil dost často, takže by už člověku ty vidle neměly překážet…

požárni DC 4

Miluji americké umělohmotné párky. Vždy, když jsem ve Velké zemi, tak si je koupím. Nedomnívám se bláhově, že šest párků za osmdesátník bude z masa, tak naivní nejsem. Ale mně ta věc chutná. A tak, když jsme šli večer do sámošky nakupovat, nakoupil jsem dvojitý balíček té dobroty. Samozřejmě, že tam měli normální párky za čtyři i více dolarů, ale já chtěl umělohmotné. Je to prostě taková úchylka. Honza mezitím sháněl pro sebe pivo. Já jsem si koupil višňový džus, který není sladký. Přišel jsem k Honzovi a ejhle, on má ve vozíku tytéž párky! "Uděláme si párkový večer, já tenhle sajrajt také miluji, to jsou párky pro vegetariány! Vzal jsem také hořčici, vem chleba."

U pokladen byl chleba, tak jsem ho vzal. Bohužel bez brýlí na čtení. Hodil jsem do košíku balík toustového chleba a šli jsme.

V motelu jsem ohřál v mikrovlnce naši dobrotu. Honza dal na tácky hořčici a rozbalil chleba. "Ty vole, cos to koupil, to je mramorovaná bábovka, to není chleba!" "Ale houby, vždyť jsem vzal toustový chleba ´Grandfather bakery´." Párky byly umělohmotné, jak mají být, ale chleba byl jakási buchta se skořicí uvnitř. "Je vidět, že jsi světák, blbec by k párkům koupil roládu s čokoládou, ale znalec vezme se skořicí!"

Tak jsme jedli párky, Honza zbaběle bez bábovky, já, protože jsem celý den nejedl a měl jsem strašný hlad, jsem to zakusoval sladkou buchtou. Samozřejmě, když jsem přes Skype hovořil se Zuzanou, Honza jí to sladké tajemství hned sdělil. Prostě mě ještě za tepla prásknul!

L-049 Connstellation Colombine

Koupili jsme si dvě láhve Merlotu od firmy "Bosá noha". U pokladny na nás stará pokladní cosi vybafla. Nerozuměli jsme jí, protože to bylo víc španělsky než anglicky, jak už to v této části Ameriky bývá. Tak nám to jako debilům zopakovala pomalu: "Máte nějaký doklad s datem narození?" Před čtyřiceti léty bych to chápal, ale v našem věku? Jeden šedovlasý a druhý ani to! Za námi se ozvalo: "Máte pravdu, paní, nic jim neprodávejte, nejhorší je, když se puberťáci opijí a pak řádí!" Tomu pánovi bylo kolem čtyřiceti a strašně se chcechtal. Venku před krámem se nám omlouval, že mu to jenom připadalo srandovní, že bába u kasy chtěla po dvou důchodcích rok narození! Druhý den se to opakovalo. Komisní baba nedala víno bez občanky. Pak jsme raději chodili do jiného krámu, kde uznali, že nejsme pod zákonem.

Jan Čech se Zdeňkem Kašparem- Bubákem před Connie

V arizonské pustině jsme se setkali s člověkem, který si říká Bubák. Jednou jsem ho potkal v pražské hospodě. Zvláštní člověk. Věděl jsem, že nádherně fotí letadla. Honza mě upozornil, že éra nejsou jeho hlavním oborem zájmu, že fotí přírodu, koně, Indiány, prostě všechno to, co já neumím. V Praze se choval neutrálně. Když jsem ho potkal v poušti, vedl chlapácké řeči o ženských. Když jsem potom u něj viděl fotky, které udělal, dost dobře jsem nechápal, proč to chlapáctví, když je to velmi jemný a citlivý člověk s poezií v duši. Byl jsem velmi příjemně překvapený, ten chlap mě začal fascinovat. Můj táta byl fotograf par excelance, chtěl jsem být jako on, ale Bubák je úplně někde jinde. Asi se neurazí, když řeknu, že je to básník s duší dobrodruha. Asi se v něm tyto dva protiklady poperou, ale výsledkem jsou krásné fotky. Já umím jakž takž letadla, umělecké ambice jsem vzdal, ale jemu to jde - a lehce!

Vrátili jsme se bohatší o mnoho dojmů. Viděl jsem, co jsem si léta přál vidět. Stálo to spoustu peněz, ale jak říká Bubák-Zdeněk: "Lepší je něco prožít, než být nejbohatším nebožtíkem na hřbitově!"