Na začátku února mi zavolal kamarád Honza Hamerník, jestli bych s ním neletěl v dubnu do Ameriky, že on tam musí služebně a že bychom se potom podívali do Arizony a Nevady po leteckých muzeích. Po nenadálém odchodu do penze, kdy mně v poledne 31. ledna sdělil ředitel, že od prvního února již nejsem zaměstnancem, jsem byl ve stavu, který by se dal nazvat "těsně před sebevraždou": sebrat mě má milovaná letadla! "Zbláznil ses, kde bych na takovou cestu vzal peníze? Já, penzista?" "Prosímtě, pojeď, nebo se doma zblázníš, vždyť to byl vždycky tvůj sen a sny si má člověk plnit."

B-24 Liberator "Witchcraft"

Jan Hamerník

Neviditelný pes není serverem, kde bych měl popisovat, která letadla jsem kde viděl, která mne překvapila, že ještě existují, a tak dále. Pro neleteckou obec čtenářskou jen takové malé shrnutí: z Kalifornie jsme jeli autem do Las Vegas, nikoliv kvůli hraní, ale Honza tam měl jednání, z Nevadské pouště jsme jeli do Arizony a z Arizony zpět do Kalifornie. Autem jsme za osm dní najeli 3200 kilometrů a navštívili jsme třináct leteckých muzeí. Z uvedeného vyplývá, že takovou dovolenou by žádná ženská nevydržela, možná fyzicky, ale psychicky určitě ne. Hadrárnu jsme navštívili jenom jednu, a to jen kvůli tomu, že Honza slíbil Zuzaně, že se postará o to, abych si koupil nové džíny, když ze starých mi už leze zadek. Nicméně zakoupení kalhot, trička a opasku včetně zkoušky v kabince netrvalo déle než dvacet minut - i s placením! Nákup probíhal takto: "Ukaž ten papír, kde máš napsané číslo velikosti tvých kalhot. Tady ty, to jsou ony, vyzkoušej si je!" Šel jsem do kabinky a než jsem se vrátil, Honza měl dvě trička a opasek: "To si prej máš koupit taky, tak jsem to mezitím vybral." Vzal jsem si jenom jedno triko (nemáme na rozhazování) a šli jsme ke kase. Ende, šlus, vynucený nákup byl proveden a hurá za aeroplány!

Autor před B-17 Sentimental Journey

Z různých důvodůjsme museli letět každý sám. Já letěl do Los Angeles úplně novým Boeingem 747-8, ale v "dobytčáku", čili v turistické třídě, na nic lepšího důhodce nemá. Dvanáct hodin jsem seděl napresován mezi snědými chlapci, z nichž jeden, proti kterému jsem si připadal jako drobek, tvrdil, že je Francouz, druhý nepromluvil po celou dobu letu. Oba měli bohužel společnou vlastnost, zanechávali za sebou poměrně značnou pachovou stopu, vynález mýdla a deodorantu je nejspíš minul. Ten nemluvný před přistáním v USA přede mne strčil nevyplněnou přistávací kartu a cosi, co připomínalo pas, a s mezinárodním "Hé!" naznačil, že by to chtěl vyplnit. Ten pas byl súdánský a měl jsem dojem, že si ho vyráběl doma sám. Předal jsem to "Francouzovi", protože pas byl napsán arabsky a francouzsky, což jsou jazyky, kterými nevládnu. Z "Francouze" se stal rázem "Egypťan" s tím, že neumí francouzsky (a arabsky patrně také ne). Takže jsem se dal do vyplňování. V normálním dokladu je jméno a příjmení, v tomto bylo jen jméno, ale o to delší, takže jsem ho dle svého mínění rozdělil na dvě a opsal do karty. Pak jsem zjistil, že pas je několik dní propadlý a že v něm není vízum. Ze zkušenosti vím, že letecká společnost, která vezme na palubu takového cestujícího, ho musí vzít zpět na své náklady. šel jsem to říct stevardovi. Ten mi vysvětlil, že to je v pořádku, že to je akce vlády USA na pomoc rozvíjejícímu se Súdánu. Nějak nechápu, proč si tam berou takové lidi, proč se stejně vehementně nesnaží pomoci třeba našim študákům, kteří dnes většinou mluví velmi slušně anglicky, jsou ochotni studovat a z valné většiny poznali i kouzlo mýdla. Protože bych se vsadil, že onen Súdánec se už stejně nikdy do Súdánu nevrátí, tak nevím, jaký má být přínosem.

Jan Hamerník a Fairchild C-119 Flying Boxcar

V cizině, zejména v americké, se někdy dostanu do stavu, kterému říkám: "Překáží mi tam ty vidle." To znamená, že si s něčím technickým nevím rady. Samozřejmě jsem škodolibě rád, když se něco takového stane i lidem kolem mne. A tak se stalo, že v půjčovně Alamo nám dali třídu auta a typ, že si můžeme vybrat na parkovišti. V dané kategorii tam stál Jeep, Kia a Dodge. Vybrali jsme si Dodge, přeci si v Americe nepůjčíme žlutou káru se šikmýma reflektorama, čili Korejce, a s Jeepem jsme už oba jezdili. Sakra, jak se otevírají zadní páté dveře? Cvakali jsme s dálkovým ovládáním, hmatali jsme pod lištou, mačkali jsme úplně všechno, ale dveře nic. Nakonec k nám přišel smějící se černoušek, řekl nám, že u tohoto auta to je trochu "tricky", zmáčkl třikrát dálkové ovládání, sáhl pod lištu na pravém kraji a dveře otevřel. Inu, překážely nám tam ty vidle! Nicméně k autu bych dodal dvě věci: nikde, ani v návodu, který byl přiložen, nebylo napsáno, že se to má třikrát zmáčknout (po dvou zmáčnutích to skutečně nešlo), a auto se nevyrábí v USA, ale dělá ho Fiat! Zatracené vidle!

B-29A "49 Three feathers"

Podobná situace nastala v jednom motelu. Projeli jsme kartou zámek, zablikala zelená, vzali jsme za kliku a nic. Začala střídavě blikat červená a zelená. Že by nám zase překážely ty vidle? Chlapec v recepci se na nás útrpně zahleděl a šel nám to předvést. Podíval se na na mě i na Honzu jako na dva debily z Východu, zasunul kartu, zablikala zelená a nic, začala střídavě blikat zelená a červená a dveře zůstaly zamčené. Povídám česky: "Tak tohle, ty frajere, umíme taky, ukaž nám něco nového! Třeba jak se ty dveře otevírají!" "Já vám dám jiný pokoj, tady ten vedle," řekl a otevřel vedlejší dveře. "Ale my tam máme věci!" "Přinesu special tool (zvláštní vercajk)." Přinesl: ohnutý drát, který prostrčil pod dveřmi, háčkem na konci stlačil kliku vevnitř a dveře otevřel. Tentokrát byly vidle na jeho straně. Prostě: Amerika!

Boeing KC-97 Stratotanker

Téměř vždy mně překáží vidle u mísících baterii v koupelně. Nesmějte se! Baterie v USA jsou dost jiné než naše: u jednoho typu se pouští voda vytažením rozety a pacičkou za ní se reguluje teplota, u druhého typu se voda pouští otáčením malého kolečka uprostřed a teplota se reguluje jako u předchozího typu, další baterie má kvachtlo, kde se proti směru hodinových ručiček pouští voda a čím víc se dává doleva, tím je teplejší . Těch typů je mnoho, Amerika je velká země. Jsem hrdý na to, že jsem někdy po delší chvíli, jindy hned přišel na to, jak se voda pouští. Jistý inženýr M.N. se v hotelu Holiday Inn v New Jersey koupal v ledové vodě, aby mi drkotaje zuby sdělil, že neteče teplá voda. Vzal jsem si na to brýle a zjistil jsem, že přední kružnicí se pouští voda a zadní se reguluje její teplota. Inu, vidle stály poblíž!

Tak jsem zase doma, snažím se zpracovat téměř dva tisíce fotek a snažím se vyrovnat s devítihodinovým rozdílem. Ale bylo to krásné!