Tak nazval svou knihu prezidentských vzpomínek Václav Havel. Těžko jsem hledal titul vhodnější pro následující laické úvahy a mudrování. Ostatně Václav Havel by to snad ani za drzost nepovažoval, kdyby se to dozvěděl a byl ještě mezi námi. (Napadá mne, jak je to už dlouho, co mezi námi není! Jakým tempem plyne čas!)

Jak je dnes všeobecně známo, média všeho druhu, v čase až nepochopitelně krátkém, si získala pověst značné nevěrohodnosti. Od všeobecnějšího ke konkrétnějšímu. Výjimečně sleduji z politického zpravodajství TV CNN, ale nějakou chvíli denně Fox News. Myslím, že co do pohrávání si s fakty tato stanice není tak zdatným žongléřem jako CNN. Ale z jiných informačních zdrojů, krom tedy novin, ač nikoli mnohahodinovým čtením, věnuji pozornost novinám internetovým, a to pravidelně Neviditelnému psu. Dle mého názoru se tam dozvím více užitečného, až moudrého než v kanadském tisku (až na pár světlých žurnalistických výjimek). A samozřejmě YouTube. To je vynález naprosto geniální, který staříkovi dodává mnoho radosti - možnost pustit si filmy jako takové, stejně jako televizní, produkce cizí stejně jako české a nespočet poučných i zábavných pořadů (kupř. z těch báječných let šedesátých, z pár týdnů Pražského jara a několika týdnů po něm), ale o tom se rozepisovat netřeba.

Tedy nemohu si naříkat na nedostatek informací, spíše na praktickou nemožnost oddělit zrno pravdy od koukolu polopravd a dokonce lží.

Je ale dostatečná řada informací, sdělení, úvah, dokumentů o tom, jak dnešní svět vypadá a proč je tomu tak. Zde se ovšem a nezbytně názory v malé nebo větší míře různí.

Jsou sdělovány poklesky a zločiny muslimských migrantů, pošetilost mnohých evropských mocných hodnostářů, stejně tak politiků ČR, s požitkem a souhlasem čtu si rozbory a úvahy mnohých dopisovatelů NP, jejichž společným jmenovatelem je, že co do soudnosti a vnímavosti dění předčí, dle mého názoru, většinu žurnalistů kanadských (o amerických tiskovinách dozvídám se hlavně z textů prof. Ulče).

Myslím, že teď se hodí následující vsuvka, která dle mého názoru se současností souvisí. Jde o snadno ověřitelná fakta. Romance mezi Američany a Němci začala zajímavě v roce 1947, kdy se Američané spřátelili s dosavadním nepřítelem. Obvykle vítěz nechá poraženého vykrvácet. Tak se ale nedělo. V rámci Marshallova plánu Spojené státy dodaly do západní Evropy 130 miliard dolarů (dnes hodnota mnohokrát vyšší), většina plynula do Německa. A to v době, kdy ani americká ekonomie nebyla na výši.

V roce 1948 na Německo přišla další krize. Sovětský svaz obléhal Západní Berlín, přerušil dodávku jídla, paliv a energie pro zhruba 2,5 milionu tam žijících Němců. Prezident Truman, přes nemalý risk, poručil letecké zásobování Berlína. Britští a američtí piloti pracovali v 36hodinových směnách v nespočtu letů. To trvalo 318 dnů (45 týdnů), než Sověti od svého hnusného činu upustili.

Shrnuto: Američané udrželi Evropu svobodnou. Sověti zbořili berlínskou zeď, což značně uspíšil president Ronald Reagan, a říše zla se v roce 1991 rozpadla. A Amerika pomohla Němcům ke sjednocení.

Uplynulo mnoho let a co se stalo? V Německu jako houby po dešti vybujel naprosto nepochopitelný (tedy alespoň pro mne) antiamerikanismus, který dosahuje dnes, kdy prezidentem je Donald Trump, nehorázného vrcholu! Kam se poděla německá paměť proměněná v hulvátskou ignoraci dějinných skutečností? Tolik tedy na toto téma. Stručně. Myslím ale, že ono dosud postrádané řešení problémů nemálo komplikuje právě tento antiamerikanismus západní Evropy a především Německa, země tak neblaze se zaslouživší o dvě světové války!

Sepsány již byly tuny statí a snad i řada knih o tom, kam se svět dopackal k dnešním dnům. Supermoderní informatika navzdory nepochybné cenzuře nabízí občanům, kteří nestrkají před problémy hlavu do písku, nespočet analýz, rozborů, předpokladů, snad i přiznání, že svět a hlavně Evropa ocitla se v krizi z nejednoho důvodu. Takové moudrosti se čtou se souhlasem. Je dobře, že existují, ač je to smutné čtení. Marně ale pozorovatel a občan v dosud svobodném a demokratickém světě dozvídá se o způsobu řešení, jak zachovat dosavadní hodnoty civilizační, kulturní ba i ekonomické, jak zastavit zhoubnou nákazu politické správnosti a nepodařeného multikulturalismu (o něm sama paní kancléřka Angela Merkelová asi před třemi či čtyřmi roky prohlásila, že se dokonale nepodařil). Pravda, v poslední době zrodila se jakási naděje na procitnutí alespoň některých evropských zemí (Rakousko, Itálie) z dosavadní trestuhodné nezodpovědnosti a zaslepenosti dnešních politických elit EU. 

Snad, napadá mne někdy v myšlenkách nejtemnějších... podpálení dnešního říšského německého sněmu těmi, co nezváni přicházejí obohatit evropskou ekonomii a kulturu ... došlo by k procitnutí z mrákot?