Každý národ si přisuzuje, nezřídka i vymýšlí nějaké unikátní kvality. Naprostá většina Američanů, z iniciativy vlastní či svých předků, se stala součástí tohoto od svého počátku dobrovolně vytvářeného národa. Tak tomu ale většinou přece nebývá: někde se bez jakýchkoliv zásluh narodíme, součástí takového společenství s totožnou adresou po přemnohá staletí se staneme, tak nám osud nadělil.

Budu se topit a někdo zcela neznámý mě včas vyloví. Mám pak perfektní důvod mu být vděčen až do své skutečné smrti. „Amerika tě přijala, dala příležitost k prima pohodlné kariéře a ty, hajzle jeden, se revanšuješ neustálým rejpáním, kritizováním! Co to je za vděčnost?“ Takto jsem nezřídka peskován.

Odmítám se cítit příliš vinen. Nemám vztek na Ameriku, která mě přijala, svým občanstvím obdařila, ale na ty, kteří ji pořádně poničili, zpotvořili. Připouštím, že přemnohé se časem mění, od toho přece máme dialektiku, což ovšem neznamená, že bych nedával přednost hodnotám doby, která již pominula. Zde v koutě, kde tyhle řádky ťukám, mám na zdi zarámován dopis od J.F. Kennedyho s datem 1. listopadu 1960, několik pár dnů před jeho zvolením prezidentem. Doba krátce před příjezdem do tamějších končin, kdy slovo „antikomunismus“ nebylo ještě zdrojem posměchu či dokonce nadávky. (Však proto vznikl název mé u Škvoreckých v Torontu vyšlé knížky „Špatně časovaný běženec“.) Obdiv nádher sovětského budování vědeckého sociasmu tehdy učaroval nejednomu intelektuálovi, šťastlivcům bez možnosti takové lahody na vlastní kůži okusit. Časem začalo přituhovat, tehdy již světoznámý Noam Chomsky ještě netvrdil, že „USA je ten největší teroristický stát světa a je na to pyšný“. (S citátem tak rozkošným nás seznamuje John Hawkins v zajímavosti „25 Quotes That Prove Liberals Don’t Love America,“ Townhall.com, 25.2.2015. Není mi známo, zda Chomsky již v době takového tvrzení pobíral plat od Pentagonu, což nijak nepopíral.)

- - -

Kolik kuchařů musí plivnout do talíře s polévkou, aby mi přestala chutnat? Jak už v předchozím textu (Posmrtné hollywoodské odstřelení) povzdychnuto: „Novým vystudováním v Americe jsem vplul do tamějšího akademického světa seznamovat se s nevábnými pokrytci proklínajícími systém, který jim umožňoval tak pohodlnou existenci a přitom mohli bažit po nádherách socialismu, který naštěstí nikdy nemuseli okusit. Nevyhoditelní pseudorevolucionáři s kariérou, jim kapitalismem zaručenou. Prosazovatelé druhu revoluce, která od té autentické měla aspoň tak daleko, jako má masturbace k souloži.“

University of Colorado, atraktivní končina Boulder, kde jakémusi vyučování se věnoval revoluční podivín jménem Ward Churchill, majitel tak prestižního příjmení, vydávající se za Indiána - autentického rudokožce, čili z hlediska pokrokových kriterií Affirmative Action osobností nedotknutelnou, nezranitelnou. Například letecký útok islámských sebevrahů, který vedl ke zničení mrakodrapů na Manhattanu, si velmi pochvaloval a o třech tisících tam ztracených životech jak finančníků, tak portorikánských uklízeček se vyjádřil jako o malých Eichmannech.

V Boulderu jsem byl v předchozí době - rok 1987 - pozván cosi tam odpřednášet. Tam se mě ujala pozoruhodná dáma, rozjeli jsme se do tamějšího horského terénu. Byla to Roberta McCain, narozená v Oklahomě v roce 1912, provdala se v roce 1933 do rodiny důsledně námořnické: její tchán byl velící admirál, její manžel rovněž admirál, čtyřhvězdičkový John Sidney McCain, Jr., United States Navy, Commander in Chief Pacific, za druhé světové války poblíž legendárního Williama Halseyho. Na opačnou stranu vizitky mi připsala svou washingtonskou adresu, s telefonním číslem. (Posléze jsme zůstali v občasném kontaktu, hodně cestovala, znala se s početnými potentáty, osoba pozoruhodná. V Paříži si mínila najmout auto, což jí bylo vzhledem k jejímu věku odepřeno. Zádrhel vyřešila nikým jí zabráněnou koupi potřebného vozidla. Nedávno absolvovala své 103. narozeniny.)

Její syn John, narozen 1936 (stejný ročník jako Václav Havel), v rodinné tradici zvládl námořní akademii, ocitl se ve vietnamské válce a jako pilot letadla typu Skyhawk byl 26. října 1967 sestřelen, těžce zraněn. Zajatý syn nejvyššího velitele nepřátel se stal mediální událostí, Hanoj mu nabídla předčasné propuštění, což on byl ochoten přijmout jen za podmínky, že budou propuštěni všichni již dřív zajatí. Mučen, nucen k všemožnému přiznání, tělesné tresty dvakrát až třikrát týdně, spoluvězni očekávali, že do týdne zemře. Poté strčen do samotky, v níž pobyl dva roky. V zajetí všeho všudy strávil pět a půl roku, během té doby se v blízkosti Janičky Fondové nevyskytl. Byl propuštěn v březnu 1973, tedy hodně dřív, než jsem měl možnost seznámit se v Boulderu s jeho matkou. Zranění ho trvale poznamenalo, například nemůže zvednout ruku do výše hlavy. V roce 1983 byl zvolen do Kongresu, v něm si počínal jako v podstatě Reaganův podpůrce, avšak tzv. maverick - ne vždy snadno zkrotitelný samorost. Oženil se podruhé, má své dvě vlastní děti a jednu holčičku, v Bangladeši adoptovanou z nalezince Matky Terezy, s níž jsem měl tu příležitost se v Kalkatě seznámit.

Posléze převzal uvolněné senátní křeslo po Barry Goldwaterovi a v roce 2008 se k mému velkého žalu nepovedlo jeho zvolení za prezidenta mé adoptivní země, jež ze zřetelných důvodů progresivně pozbývala na půvabu.

- - -

Newsmax, 22.února 2015. Titulek „McCain: I’m Ashamed of My Country, My President, Myself.“ Toho dne se takto vyjádřil významný senátor v televizním interview „Face the Nation“ - takto tváří v tvář k národu. Notně překvapený veterán žurnalista Bob Shieffer kolosu CBS zaregoval:

„Musím říct, senátore, že už vás znám dlouhou řadu let, mnohá interview jsem s vámi dělal, ale nikdy dřív jsem od vás neslyšel, že byste se styděl za svou vlast, což jste právě teď řekl.“

McCain zdůvodnil svůj přísný rozsudek na příkladu Ukrajiny, prvního státu v Evropě, který od konce druhé světové války pozbyl část svého území, což se stalo se souhlasem německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Hollanda. A ti oba naléhají na Spojené státy americké, aby neposkytly Ukrajině pomoc zasláním potřebných zbraní. Ukrajinci zbraně potřebují, od Američanů nepožadují, aby jim tam poslali své vlastní vojáky. Nejkvalitnější ruské jednotky pronikly na Ukrajinu, Putin se úspěšně snaží, aby nebyla součástí Evropy. Takový je úděl země, která se jako jediná dobrovolně vzdala svých atomových zbraní, za slib záruky teritoriální nedotknutelnosti, což dodrženo nebylo.

Oprávněných důvodů hanby je ovšem víc: nedodržené sliby potřebné pomoci statečně se bránícím Kurdům, diletantské počínání Washingtonu, kde v týž den John Kerry, ministr zahraničí, ujišťuje, že Amerika nikdy dřív nebyla v lepším stavu vlastní bezpečnosti, a James Robert Clapper, Director of National Intelligence tvrdí pravý opak.

Rozhodují diletanti, amatéři, předem informující nepřátele, co proti nim podniknuto nebude.

Přemnoho legitimního nářku by ještě muselo být vyřčeno. Nejen na adresu americkou, ale i ostatních, nijak zvlášť užitečně si počínajících států, za spojence se pokládajících či aspoň se tak tvářících.

Mou prioriou ale bude značná výtka adresovaná senátoru McCainovi za to, co v prezidentském souboji v roce 2008 neučinil a učinit měl.

Tím ukončím svou zpověď v příštím textu.

KONEC

*******************************************
Ota Ulč - Mouchy naší doby
V nakladatelství Šulc&Švarc vyšla kniha o současném rozpoložení lidstva, které nejvíc otravují islámští fanatici a teroristé, bída a hlad, přírodní katastrofy i zkreslené představy o fungování globálního světa. Díky moderním technologiím jsou možné úžasné věci, ale jejich smysl a trvalý přínos se vytrácí. Mouchy naší doby obtěžují nejvíc Afriku a Asii, ale daří se jim znamenitě i v bohaté Evropě a Americe a to může být do budoucna nebezpečné. Bohužel si často nepřipouštíme své chyby a omyly ne proto, že bychom měli špatný charakter, ale jednoduše proto, že si žádné neuvědomujeme.

Neoficiální stránky Oty Ulče