17.9.2019 | Svátek má Naděžda


USA: Úloha FBI v dnešní Americe

16.7.2018

Podobnost čistě náhodná?

Na kopci jménem Capitol Hill, ve hlavním městě USA Washington, D.C., začalo konečně vyšetřování úlohy nejdůležitější složky americké kriminální policie, FBI, ve skandalizování demokraticky zvoleného presidenta Donalda J. Trumpa.

Před zákonodárci zasedl významný policejní činovník jménem Peter Strzok. Ten pán nikdy neskrýval svoji nenávist vůči nejdříve kandidátovi, a pak presidentovi, a neměl za nezbytné dát alespoň trochu najevo, že ví, že trochu překročil své pravomoci.

Nejzajímavější na celé věci je, že si málokdo všiml, že tohle není prvně, kdy se FBI zapojila velice zuřivě do politického boje.

Pamatujete si na Watergate? Onen skandál, který stal úřad presidenta Richarda M. Nixona?

Pro osvěžení paměti: výbor pro znovuzvolení presidenta si objednal pár dokonalých amatérů v oboru lupičství, aby do úřadovny výboru Demokratické strany umístili něco málo přístrojů odposlouchávacího zařízení.

Tím není řečeno, že se snad Nixonovi lidé zachovali dle zásad slušného chování. O tom ale teď není řeči.

Výbor sídlil v obří budově jménem Watergate. Naprostou shodou náhod se stalo, že člen bezpečnostní služby při obchůzce zjistil, že někdo přelepil zámek postranních dveří, jinak obvykle zamčených. Odstranil isolačku, a při dalším kole obchůzky zjistil, že tam je nová. Udělal, co mu velela povinnost: povolal policii. A ta krátce poté zatkla skupinu výtečníků, kteří v místnostech výboru Demokratické strany usilovně šroubovali a letovali.

Další náhodou se stalo, že se u předběžného výslechu před policejním soudem objevil tehdy mladistvý (a už tenkrát nepříliš schopný) reportér listu Washington Post Bob Woodward, kterého zaujala zmínka, že zadržení měli snad něco společného s americkou výzvědnou službou CIA.

Do věci se připletl Woodwardův kolega Carl Bernstein, který oproti Woodwardovi uměl psát.

A tak se rozjela lavina, během níž president Nixon nakonec odstoupil, a která dodnes způsobuje, že nepříliš vynalézaví novináři přidávají k popisu jakékoliv události, kterou oni sami považují za skandální, přídomek -gate.

Jak to bylo doopravdy?

Co je na tom všeho to nejzajímavější? Rozbor zpravodajství Washington Postu.

Nejen, že vedení listu nemělo potuchy, kdo je oním záhadným zdrojem děsně utajovaných informací. Připustilo navíc, že velice často byl zdrojem jediným. Nepožadovalo patřičné ověřování (nejméně u dalších tří zdrojů ochotných se podepsat, neboť šlo o zdroj anonymní). Spokojilo s tím, že se Woodward s Bernsteinem zavolali do Bílého domu, aby si vyžádali komentář od Nixonova mluvčího Rona Zieglera. Když měli pocit, že vypáčili ze Zieglera výrok, který buď škodil Nixonovi nebo alespoň se zdál potvrzovat jejich tvrzení, zařadili jeho odpověď do jednoho z úvodních odstavců. Když bylo zřejmé, že jim Ziegler jejich tvrzení vyvrátil (nejen popřel, ale vyvrátil) na celé čáře, dostala se jeho odpověď mezi posledních pár odstavců, většinou v pokračování z první stránky někde uvnitř listu.

Dlouho nebylo jasné, kdo je tím děsně utajovaným zdrojem. Vědělo se jen, že se mu říkalo Hluboké hrdlo (Deep Throat), podle postavy ve filmu Poslední tango v Paříži (The Last Tango In Paris, tehdy považovaném za těžce pornografický).

Dnes se to ví, protože ona tajemná osoba se na smrtelném loži přiznala. A Woodward jeho přiznání potvrdil.

Byl to jeden z nejvýše postavených úředníků americké kriminální policie (FBI).

W. Mark Felt, střídavě muž číslo dvě a číslo tři ve vedení FBI, se rozhodl, že mu vadí osoba Richarda M. Nixona v presidentském úřadě.

Felt také moc dobře věděl, že šéfredaktor listu Washington Post, Ben Bradlee, byl posedlým podporovatelem a obdivovatelem klanu Kennedyů, jemuž vadilo, že Nixon byl jejich posedlým odpůrcem.

Nic nového pod sluncem

Střih: jestli komukoliv toto sdělení připomíná dnešní snahy FBI o diskreditaci současného presidenta USA, není to podobnost čistě náhodná.

A podobně, jestli snahy nynějších tzv. sdělovacích prostředků hlavního proudu připomínají způsoby tehdejších podobných prostředků v jejich touze o zničení tehdejšího amerického presidenta, ani to není podobnost čistě náhodná.

Ještě maličkost: jedna z právnic ve skupině zákonodárců, kteří tehdy bojovali proti Nixonovi zuby-nehty, se jmenovala a dodnes jmenuje Hillary Rodhamová-Clintonová. Není to shoda jmen.

Drobný rozdíl spočívá pouze v tom, že dnešní veřejnost není závislá na tom, jaké (svoje) názory nynější sdělovací prostředky hlavního proudu předkládají co zpravodajství.

Nedávno se objevily rozbory, podle kterých stále rostoucí podíl amerických čtenářů, posluchačů a diváků považuje sdělovací prostředky hlavního proudu za prolhané. Děsná číslice: bezmála dvě třetiny čtenářů, posluchačů a diváků jim odmítají věřit. Tomu odpovídají také čísla o sledovanosti. A těm odpovídá stále rostoucí neochota inserentů platit nehorázné částky za reklamy, v některých případech umisťovat reklamy do sdělovacích prostředků hlavního proudu vůbec.

Mnozí, pakliže je vůbec ještě zajímá, co se děje, se spoléhají na tzv. nové sdělovací prostředky (v podstatě internet v jeho nejrůznějších podobách). Teoreticky je i tohle poměrně nebezpečné: není nic jednoduššího než rozesílat zprávy, často buď vycucané z palce nebo pravdivé jen částečně. Většina podobných rozesilatelů nemá ani ponětí o takových zásadách řemesla jako ověřování u nezávislých zdrojů nebo vyslechnutí ostatních stran sporu.

Až na to, že současní zaměstnanci současných sdělovacích prostředků hlavního proudu toto ponětí nemají také. Zvykli si považovat své odběratele za stáda vesnických blbů. Mezitím však to ale odběratelům došlo, a nelíbí se jim to ani dost málo.

Doba Pepků, kteří vyskakovali a říkali Mé! Hop! skončila.

Jak v Americe, tak, mimochodem, v Čechách (i jinde, po celém tom světe širém).

A v tom tkví omyl současných zaměstnanců sdělovacích prostředků hlavního proudu, a v tom je jediná naděje veřejnosti, která se domnívá, že se jí týká politické dění, takže o něm chce znát pravdu a nic než pravdu. Je to sice věta ukradená bývalému československému komunistovi, ale sem patří: Vstanou noví bojovníci!



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.