USA: Peníze a mozky - cena vzdělávání
Po milosrdně krátkodobém počínání v roli okresního soudce, pověřeného občanskoprávní agendou v západočeském pohraničí, jsem víc než třicet roků fungoval jako kantor v americkém univerzitním prostředí s různorodou mládeží - jak s tvory brilantně uvažujícími, tak i s patetickými pitomci.
Naříkání o nedostatku fondů, finančních prostředků, surových byrokratických škrtech v rozpočtu – permanentní to leitmotiv lamentací. Neopominul jsem občas se akademickému prostředí zprotivit s potutelnostmi, které by spíš Švejk ocenil. Třeba jsem se zmínil o zkušenosti z Tchaj-wanu, výstupu na horu Ali Šan ještě před ranním rozbřeskem, cestou podél domorodých chýší, v nichž děti za blikajícího svitu petrolejové lampičky , pohrouženy do učebnic, se perně připravovaly na roční závěrečné zkoušky. Však v kultuře s konfuciálskou tradicí, vzdělání je na prvním, nejvyšším místě, a vděčné potomstvo se snaží rodiče potěšit a ne potupit se ztrátou své tváře.
„V Americe máme pořád tolik problémů s rozpočtem, nedostatkem peněz,“ souhlasil jsem s kolegy , načež pokračoval s poťouchlostí, že by se třeba mělo uvažovat o docílení kýženého standardu školních výsledků podle asijského vzoru - snížením výdajů na každého žáka asi tak o devadesát procent. Tak málo se zhruba utratí ve školách s výtečnými výsledky. (Podobně jsem provokoval s návrhem krášlit zdi ve společenské místnosti našeho politologického oddělení, kde k velkému portrétu Lenina, s Majakovského jásavým textem, že Vladimír Iljič žil, žije a na věky bude žít, jsem doporučoval vylepšení též Hitlerem, s nemenšími zásluhami o hory mrtvol a utrpení lidstva.)
V pídění po jiných než monetárních příčinách nestejných výkonů se vstupuje na tenoučký led, na minové pole, s instantním zatracováním opovážlivce, jeho obviněním z rasismu. V Texasu profesor s italským jménem Lino Graglia za vyjádření tuze obtížně zpochybnitelné skutečnosti, že černošské a hispánské žactvo není „academically competetive“, byl obviněn z šíření ideologie fašismu (The New York Times, 16.9.1997).
Autorem takového ortelu byl černošský reverend Jesse Jackson, který ale při jiné příležitosti, v proslovu ke studentům na Manhattanu, přiznal: „Každý rok ztratíme víc životů černochů zabitých černochy, než byl celkový počet všeho lynčování v historii této země.“ (NYT, 20.10.2003,taktocitoval černošský publicista Bob Herbert.).
O příčinách (PROČ) se lze dohadovat ad infinitum, kdežto výsledný stav (CO) je snadno viditelný, měřitelný. Mezi černošskými mladíky jeden z devíti a mezi Hispánci jeden z třicet šesti je ve vězení, na rozdíl od bělochů, kde poměr je 1 ku 106. (Time, 17.3.2008).
Vítanou výjimkou z pravidla je počínání Michelle Rhee, Američanky korejského původu, nyní ve funkci nejvyššího činitele (Chancellor) v hlavním městě Washingtonu, se 45.000 studenty, s nejvyššími výdaji per capita a nejbídnějšími výsledky, v porovnání jedenácti městských školních systémů. Energicky znamenitě si počíná, ředitelé škol se jí bojí, učitelé ji nenávidí (Time, 8.12.2008).
Za prezidenství George W. Bushe se vehementně prosazovala novota s NO CHILD LEFT BEHIND. Reformní pokusy neutuchají. Nejapné předpoklady, jakoby s ještě větším přívalem peněz a zmnohonásobením pedagogické péče by veškerá mládež mohla dospět k doktorátům, nejvyšším metám. Též se objevují a prosazují snahy zrušit veškeré známkování, tím odstranit trýzeň, traumata neúspěšných. Z neúspěchu neobviňovat žáky, ale učitele. Téměř osm z desíti učitelů se již střetlo s pohrůžkou soudní žaloby z iniciativy žactva nebo jeho rodičů. Průzkum mezi pedagogy zjistil sklony jedné jejich třetiny svého povolání zanechat.
Arne Duncan, ministr školství v Obamově vládním týmu, je druh liberála neoproštěného od nostalgie šedesátých let, stále bojujícího o dávno vybojovaná práva, a očividné rozdíly v dosahovaném vzdělání vysvětluje a zatracuje stále děděným břemenem a vinou rasismu.
Výtečný publicista George Will zareagoval takto (Townhall, 21.3.2010):
Nejlepším zdrojem předpovědi (predictor) výkonu žáka ve škole je výkon jeho domácího prostředí. Devatesát procent rozhoduje pět faktorů: počet zmeškaných dnů, počet hodin strávených u televizoru, rozsah domácích školních úkolů, množství a kvalita tiskovin a knih v domácnosti – a zejména kvalita rodinného prostředí s oběma rodiči. Významný je tzv. 9/91 factor - rozpětí života od narození až do devatenácti let. Děti všeho všudy stráví devět procent svého času ve škole, kdežto ten velký zbytek tráví někde jinde. Tím „jinde“ pro velké mnošství dětí není fungující rodina s dvěma rodiči. Naprostá většina (71,6%) afro-amerických dětí a 51,3% dětí hispánských se rodí neprovdaným matkám, bez otce zploditele v dohledu. A nedostatek onoho „role model“, s dopadem bídných školních výsledků, působí daleko víc škody než výmluva na pofidérní rasismus.
Ke zdůraznění notného kontrastu teď pohlédněme k výkonům přistěhovalců z Asie, prostředí se zachovanou tradicí a kulturou rodinné sounáležitosti, loajality. Jedním z významných, velmi prestižních ukazatelů je Westinghouse Science Search, jehož šampiony zejména jsou děti přistěhovalců z Asie a též bývalého Sovětského svazu, a k tomu i nepoměrně značné množství židovských jmen. V dávném teď už roce 1983, absolutním vítězem se stal taiwanský Paul Ning, věk 16. V populaci USA bylo pouhé 1,5 procenta oněch Asian-Americans. (Time, 28.3.1983). Ze 40 finalistů soutěže Westinghouse, 9 se narodilo v Asii a 3 byli asijského původu. Deset procent studentů přijatých do prvního ročníku Harvardu mělo asijské kořeny. Dokonce 40% jich kvalifikuje na přijetí na prestižní kalifornské univerzity (aniž by se jim to podařilo – brání jim affirmative action, uplatňovaný rasový klíč ve společnosti s údajně barvoslepými kritérii, kdy se dává přednost přijetí daleko míň kvalifikovaným uchazečům, leč s politicky korektnější pigmentací).
Po ilustraci před téměř třemi dekádami posloužím nedávným sdělením (NYT, 21.3.2010) s názvem „America‘s Real Dream Team“ z pera Thomase L. Friedmana, publicisty se zřetelně liberální orientací. Popsal nedávný slavnostní večer ve Washingtonu za přítomnosti celebrantů s jmény Linda Zhou, Alice Wei Zhao, Lori Ying, Angela Yu-Yun Yeung, Lynnelle Li Ye., Kevin Young Xu, Benjamin Chang Sun, Jane Yoonhae Suh, Katheryn Cheng Shi, Sunanda Sharma, Sarine Gayaneh Shahmirian, Arjun Ranganath Puranik, Raman Venkat Nelakant, Akhil Mathew, Paul Masih Das, Chienyun Liu, Elisa Bisi Lin, Yifan Li, Lanair Amaad Lett, Ruoyi Jiang, Otana Agape Japor, Peter Danming Hu, Yale Wang Fan, Yuval Yaacov Calev, Levent Alpoge, John Vincenzo Capodilupo , Namrata Anand.
Toť jména žáků amerických středních škol (high school), čtyřiceti finalistů v celonárodní soutěži 2010 INTEL SCIENCE TALENT SEARCH – a většina jich z rodin přistěhovalců, převážně z Asie.
Friedman uzavírá se zdůrazněním potěšení, že tady máme ten nejpřesvědčivější důkaz o užitečnosti, blahodárnosti přistěhovalectví (jiného, než přelézání drátů negramoty z mexického souseství, spěchám dodat).
**********************************
Oslava a nová kniha Oty Ulče
V úterý 8. června uspořádala Společnost přátel PEN klubu v Malém sále Městské knihovny na Mariánském níměstí v Praze
dodatečnou oslavu osmdesátin Oty Ulče.
Shromáždění uváděl Jan Petránek, pár slov se uvolili pronést i Jiřina Šiklová, Jiří Lábus a Ondřej Neff. Zároveň byla pokřtěna Ulčova nová kniha Návraty nenávraty, jejímž dějištěm je současná Praha, sjezd abiturientů ze světa a dost unikátní případ užitečné likvidace padoucha, o jehož dřívější hanebné počínání se úřady v sametových podmínkách nemínily zajímat.
Klipy z oslavy si můžete prohlédnout na psím YouTube.
Neoficiální stránky Oty Ulče
