S přibýváním ničivých hurikánů na Floridě přibývá i počet zájemců se do takových končin odstěhovat. Urbanizace mohutní oběma směry v jižní části státu – jak ve Ft. Lauderdale a Miami, tak i ve Venice (Benátky) a ještě víc luxusní Naples (Neapol), oblíbené adrese mnohých Čechů.

Po pár dnech uskutečňujeme přesun od Atlantiku k opačnému břehu v Mexickém zálivu. Vede tam přímá cesta - tzv. Alligator Alley, alej s několika zastávkami, kde místy byli k vidění hovící si ještěři. Močály, bažiny oněch Everglades, zvolit jinou cestu, mohli jsme potkávat výstražná znamení o přítomnosti černých pardálů v okolí, jejichž počet však řídne a málokdy jsou ke spatření.

Zato v končině Cape Coral jsem si prohlížel mnohé sovy, letu sice schopné, ale raději si hovící na pevné půdě a též v norách až čtyřicet stop dlouhých. To mi aspoň tvrdil kamarád, původním povoláním řidič autobusu v rodné Praze. Po okolí (tom floridském) mě parkrát povozil letadlem a momentálně holduje parašutismu, zpravidla tři skoky každou sobotu. Odmítal jsem střemhlav se vrhnat do hlubin a dával přednost slunit se a ve stínu banánovníku listovat v poučné knize The Politically Incorrect Guide to American History a dozvídat se o různém padoušství: jak například Walter Duranty, dopisovatel The New York Times, v třicátých letech z Moskvy velebil Sovětský svaz a všechny zvěsti o hladomoru zatracoval jako věrolomné lži. Za což byl náležitě ohodnocen, stal se i laureátem prestižní Pulitzerovy ceny.

Tamější okolí zdecimovaly dva velevichry. Hurikán Charlie, tento Karlíček, jim tam vyzmizíkoval nejedno obydlí a ke spoušti přispěl následný hurikán s dívčím jménem Wilma. Na místě jsem se přesvědčoval o nevypočitatelnosti, připomínající mi bombardování za války v naší Plzni. Jeden dům zmizí a ten vedle zůstane nedotčen. Hurikán najednou uhne z předpokládané cesty a začne řádit v jiném okolí. Živly se strefovaly jak do barabizen, tak do paláců. Pořádně zametly s ostrovem Sanibel, luxusní oázou s milionovými majetky. Most přes přilehlý ostrůvek Captiva zmizel a vzácné nemovitosti důkladně přeorány.

Přijali jsme pozvání od zazobaných Američanů, s nimiž jsme se seznámili na lodi plující do Patagonie. Komplikace na ten Sanibel vůbec dorazit: pořádný bytelný most se teď právě buduje, mezi paláci obtížně hledáme správnou adresu. Jejich dům zůstal téměř nepošramocen. Přeptávám se na celoroční plány majitelů, kolik měsíců v roce tam tráví pod meteorologicky tak problematickou střechou. Prý jen pár měsíců, pravidelně během bouřlivé sezony, čili od leta do podzimku, odjíždějí na další svá sídla. Ptám se, kdo se jim o majetek stará v době nepřítomnosti. Dostalo se mi překvapivé odpovědi, že v onu klimaticky obtížnou dobu, když vypuknou obrovské vlhké vedřiny, oni to pronajímají. Ale komu – kdo by v takové době tam byl ochoten zamířit? Činí tak Evropané, každý rok, buď Angličané, nebo Němci, ti prý si tam ve výhni a potu náramně lebedí.

Posledních pár dní jsme pobyli u českého přítele, bývalého zemědělského experta v dlouhodobé službě u Světové banky. On má sídla čtyři. Jedno v blízkosti Washingtonu, druhé v Praze - náramný byt na Barrandově s výhledem k Prokopskému údolí a stověžaté matičce. Jenže teď mu před okny stavějí něco hodně vysokého, takže bude po výhledu.

Barrandovskému majiteli se zmařeným výhledem podobná pohroma nehrozí na Floridě, kde si pořídil bydlo v tak zvané gated community, oáze s bránami, kam vetřelci bez povolení nemohou. Ze své prostorné verandy hledí na vysokou zeď džungle , k žádné ničivé výstavbě nemůže dojít – až ovšem na případný destruktivní zásah hurikánu. Svému velesídlu říká „stodola“. Druhému obydlí skrovnějšího rozsahu říká „maringotka“. Tu mu prozatím poslední hurikán zcela nesmetl, ale pouze pošramotil.

Dotyčný odborník sjezdil svět, o přemnohém jsme si mohli povídat. Prohlížím si jeho meče, masky, domorodé bubny, přeptávám se, kde že podle jeho názoru se v současné době žije nejhanebněji. Překvapil mě odpovědí, že na základě jeho osobní nedávné zkušenosti, nejhůř tomu tak je v bývalých sovětských republikách jako Turkmenistán, Tadžikistán, Uzbekistán. (Náhoda tomu chtěla, že po odjezdu od tohoto náramného hostitele jsem kupoval benzin a rovněž se chtěl ujistit, zda mířím tím správným směrem. Mladík mexického zjevu se mě překvapivě plynnou angličtinou zeptal, odkud že jsem. Vyhověl jsem, s otázkou, z které že končiny Mexika je on. Odpověděl, že je Rus. Z Uzbekistánu.)

Na rozdíl od Atlantiku, kde mořské vlny divo bijú, na opačné straně u mexického zálivu vody jsou poklidné, vytvářejí téměř dojem třeboňských rybníků. Bez kaprů, ale se značným množstvím jiných ryb, jichž se tam na molu snaží zmocnit mnozí trpěliví lovci.

Expert ze Světové banky nás mámil k celodenní projížďce na jeho plavidlu, kotvícím u maringotky přeživší hurikánový zásah. My pod vlivem předpovědi vrtkavého počasí jsme už mínili zamířit k severu, vyhnout se předpokládaným povětrnostním kalamitám. Loučíme se s přáteli, palmami a dost tropickým žárem.

Tentokrát po I-75 dost váhavý návrat, domů sibiřským směrem. Míjíme Port Charlotte, kde jsme kdysi koupili pozemeček za pošetilého předpokladu se tam jednou přesunout na stařeckou penzi. Je to adresa značné pozornosti jednoho z nedávných ničivých hurikánů, a tak jsme raději nezastavovali k inspekci spouště.

Za nekonečně se táhnoucím dvouměstím St. Petersburg – Tampa, směrem dál na sever ubývá člověčiny, přibývá volnějšího prostoru s pasoucím se dobytkem, na mě to tam dělá dojem dost australský, byť tedy s pomeranči a ani jedním poskakujícím klokanem.

Američané pozbývají na popularitě ve světě, ale získávají na tělesné váze. Mohutníme, odborníci se děsí a tržní hospodářství se snaží přizpůsobit. Zásadně nelezu do velkovýkrmen McDonald’s či Burger King, ale občas se něco musí sníst. Vešli jsme do jedné z filiálek celonárodního řetězce s názvem Subway, což tedy v doslovném překladu by bylo metro, podzemní dráha, ale snad se tím spíš míní ponorka : nabízejí tam sendviče ve tvaru podmořského plavidla. Příjemná obsluha, kupodivu chutný produkt, utírám si ústa ubrouskem, na němž se dočítám o příznivém získání kalorií a tuku v porovnání, co by mi poskytoval konkurenční Big Mac. Další podrobnosti na elektronické adrese www.subway.com.

Projíždíme Severní Karolinou, kde právě vybuchla mediální bomba: v březnu 2006, tedy víc než před rokem, na prestižní a nákladné univerzitě Duke v městě Durhamu, studenti sportovního týmu lacrosse uspořádali párty, na níž se jim za úplatu prezentovaly nějaké striptérky. Jedna z nich, černoška a několikanásobná svobodná matka, posléze obvinila tři mládence, že ji tupili, mučili, znásilnili. Oheň, rozdmychaný obviněním z rasismu, vypukl okamžitě .Rektorát zarazil další činnost celému sportovnímu týmu a též jsem se dočetl, že snad sedmdesát politicky korektních profesorů si pospíšilo podepsat petici domáhající se přísného potrestání. Před obydlím tří nařčených se srocovali zejména černoši vyhrožující násilím, domáhající se razantní retribuce. Porota (tzv. Grand Jury) vznesla obvinění – to vše bez špetky sebemenšího důkazu. Zkouška DNA vyloučila všechny tři obviněné, na těle žalobkyně, osoby s anamnézou psychické poruchy, která pravidelně měnila svou výpověď, se zjistily stopy spermat nezjištěných osob. Navíc, jeden z obviněných předložil zřetelný důkaz, černé na bílém, že v předmětné době nemohl být na místě údajného činu. Nic z toho ale nezajímalo okresního prokurátora Michaela Nifonga, bělocha, který vehementně pokračoval se svou žalobou a přípravou procesu, v němz hrozil trest až třiceti roků odnětí svobody.

Tohle trápení nespravedlivě obviněných trvalo jeden celý rok. Jejich rodiny utrácely jmění na advokáty, kteří se marně snažili přesvědčovat o absurditě takového pronásledování. Až tedy pravda se přece jen prosadila, když Roy Cooper, generální prokurátor Severní Karolíny, oznámil zrušení veškerých obvinění a ostře kritizoval počínání promptně suspendovaného prokurátora Nifonga. Potrestání ho zřejmě nemine a stát nemine povinnost pořádné, mnohamilionové kompenzace poškozeným. Jak se asi teď cítí páni profesoři, kteří se v politické předposranosti podepsali na zatracující petici? Univerzita si již pospíšila s nabídkou obnoveného přijetí na studia. Nedivím se reakci dotyčných, že o takové učiliště, školu života, nemají již zájem.

Nebyla to ale toho dne jediná mediální bomba. O druhou se postaral Don Imus, známá rozhlasová a televizní persona, u mikrofonu vždy s mnohagalonovým kovbojským kloboukem na hlavě a s ustavičným rozmělňováním žvýkačky v ústech. Imus je znám svou prostořekostí na adresu i těch nejvýznamnějších veličin, ale tentokrát šlápl na příliš explozivní minové pole: o převážně černošském týmu basketbalistek na univerzitě Rutgers ve státě New Jersey totiž užil výraz „nappy-headed hos“, s jehož českým překladem mám potíže. Přeptal jsem se syna a dozvěděl se, že „ho“ je černošský slang, zkratka pro „whore“ („děvka, prostitutka“), běžné to titulování všech příslušnic něžného pohlaví ve vlastních řadách.

Tentokrát to ale vyslovil běloch Imus. Vypukla celonárodní vřava, media citovala jednu z basketbalistek, že oním výrokem bude doživotně fatálně poznamenána. Okamžitě se vyhrnuli oni takzvaní profesionální černoši, velebníčci Jesse Jackson (v protestních pochodech, s cedulí Rainbow Coalition na hrudi - oné virtuální koalice menšin, k níž se hlásí zejména on sám), Al Sharpton, který v televizním interview na otázku, zda skutečnost, že převážná většina černošských dětí (70%) nezná svého otce, je snad závažnější, než záminka rozvášňovat se kvůli úsloví běžnému ve vlastních řadách, přispěchal s odpovědí, že jejich řady nikdo nemá právo kritizovat, že něco takového je zločinný rasismus. (Připomínám si text Výtečná výhoda být senzitivní, NP, 21.9.2006.)

Neopatrný Imus se již několikrát pokorně omluvil, nicméně lukrativní místo v televizi (kolos NBC) a rozhlase (kolos CBS) již ztratil a velebný pán Sharpton ve svém rozhořčení neutuchá. Volá po bojkotu inzerentů, kteří kdy reklamami podpořili Imusovy programy. (Mezi postiženými, již kvapně se od Imuse distancujícími, je též v ČR známý výrobce Proctor and Gamble.)

Ze Severní Karolíny jsme pak zpět ve Virginii, s obnoveným přespáním v příjemném městečku Radford s univerzitou. Další cestou k domovu přibývá na sychravosti. Ujeli jsme všeho všudy přes pět tisíc kilometrů. Je už polovina dubna a pouhý jeden den po návratu, k potvrzení neutuchajícího globálního teplování, se dostavila další sněhová spoušť, extra půl metru bílé nadílky.

Korunované pak zprávou o masakru na univerzitě Virginia Tech v Blacksburgu, tam v sousedství, kde jsme dvakrát nocovali a pochvalovali si tamější bukolický klid. Na campusu s 25.000 studenty Korejec Cho Seung-Hui, mentální případ, jich stačil postřílet velké množství – 32 zabitých, mnozí další zranění, prozatímní rekord takového masakru. The New York Times se případem podrobně zabývaly (19.4.2007) na několika stranách. Dozvěděl jsem se, že tento problematický Cho již v minulosti zajímal příslušné orgány, že soudce podepsal příkaz na jeho pozorování v psychiatrické léčebně Carilion St. Albans v nám již známém a oblíbeném Radfordu. Tam zřejmě nic zkázonosného nevypozorovali, s odborným závěrem, že „sice duševně chorý je, aniž by byl zdrojem bezprostředního nebezpečí“.

Což se ta Amerika nepoučí – znovu slyšíme otázku. U toho však i odpovědi, že ne zbraně, ale lidé zabíjejí, a být tam v učebně aspoň jeden tvor s bambitkou, mohl se včas strefit do vraždícího blázna a obětí mohlo být daleko míň. Tak si vyberte.

Neoficiální stránky Oty Ulče