aneb Mnoho chyb s trvalými následky

Dnes končí osmiletá vláda Baracka Obamy a řada médií hodnotí, jaké dědictví po něm zůstane. Na domácí půdě byl úspěšný – kromě jiného vyvedl Ameriku z hospodářské krize nebo prosadil zdravotní program, který zpřístupnil lékařskou péči milionům Američanů. Jeho zahraniční politika však byla katastrofální a vyznačovala se spíš tím, co neudělal, než udělal.

Jeho slib méně agresivní americké strategie a vize bezpečnějšího světa bez válek mu přinesly Nobelovu cenu míru už necelých devět měsíců po nástupu do Bílého domu, aniž se o ni jakkoli zasloužil v dané chvíli i kdykoli potom; dnes by mu její udělení asi nenavrhl nikdo. Jedním z mála oceňovaných Obamových zahraničněpolitických úspěchů byla likvidace Usámy bin Ládina, po které však nenásledoval razantní zásah proti zbytkům al-Káidy. Dalším pozitivním krokem – třebaže z celosvětového hlediska nevýznamným – bylo usmíření a normalizace vztahů s Kubou, bohužel bez požadavku dodržování lidských práv.

Obama stáhl americké jednotky z Iráku a Afghánistánu dřív, než skončily tamější konflikty a obě země si dokázaly samy zajistit bezpečnost a stabilitu. V Iráku vzniklo mocenské vakuum, které vedlo k sektářskému násilí a vzestupu Islámského státu. Také Libyí dodnes zmítá chaos, který zdaleka nekončí – Obama se sice podílel na mezinárodní vojenské intervenci v roce 2011, ale příliš brzy se ze země stáhl.

Dodnes se pyšní zásluhou o dohodu s Íránem, která výměnou za zmírnění mezinárodních sankcí zpomalila jeho jaderný program. K dokonalosti má však daleko – odsunula sice okamžik, kdy mohl Teherán získat atomovou zbraň, ale nezajistila, aby ji nezískal nikdy. Írán tak stále představuje hrozbu pro celý region.

Obama si znepřátelil snad všechny americké spojence na Blízkém východě, včetně Izraele, Palestinců, Saúdů, Jordánska a především Egypta. Když vypuklo arabské jaro, hodil přes palubu jednoho z nejspolehlivějších partnerů v regionu, prezidenta Husního Mubaraka, a až do konce svého mandátu nepřestal kritizovat zásahy vlády současné hlavy státu Abd al-Fattáha Sísího proti Muslimskému bratrstvu. Dlouho mu dokonce odmítal pomáhat v boji proti islámským teroristům na Sinaji a vehnal ho do náruče Ruska, které tak po několika desetiletích obnovilo v Egyptě své postavení.

Obama utvrdil Palestince, že nemají slevovat ze svých podmínek, a přistoupil na jejich tvrzení, které si vymysleli v roce 2014, že izraelské osady jsou „překážkou míru“. Obamova diplomacie nikdy nedokázala přesvědčit obě strany, aby obnovily mírová jednání. Svůj komplikovaný vztah s Izraelem završil tím, že po mnohaleté americké praxi uplatňování práva veta nechal koncem loňského roku projít v Radě bezpečnosti protiizraelskou rezoluci.

Nejhorší následky měl Obamův postoj k Sýrii. Prezident se tak dlouho vyhýbal zapojení do tamější občanské války, až přerostla v neřešitelný konflikt hrůzných rozměrů s půl milionem mrtvých. Nepodpořil včas umírněné povstalce, mezi které pak pronikli radikálové. V trapnou frašku se změnila jeho pohrůžka Bašáru Asadovi, že chemické útoky představují „rudou čáru“; ale když ji Asad překročil, Obama svou hrozbu nenaplnil. Přistoupil na dohodu s Ruskem o likvidaci Asadových chemických zbraní, kterých si však Damašek hodně ponechal a klidně je používá dodnes. Kam nevstoupili Američané, proniklo Rusko a Islámský stát. Ten zesílil i následkem Obamova nerozhodného postoje; dnes je sice v defenzivě a ztrácí dobyté území, ale ještě dlouho bude představovat hrozbu pro Evropu, kde je dalším nepřímým důsledkem Obamovy nerozhodnosti uprchlická krize.

Nedůsledná politika Obamy umožnila i vzestup Číny a zejména Ruska. Když Obama nastupoval do úřadu, Vladimir Putin nebyl nejvlivnějším světovým politikem, ale dnes je to jinak. Rusko-americké vztahy začaly slibně dohodou o omezení jaderných zbraní, ale Putin po svém návratu do prezidentské funkce brzy poznal, že Obama jen štěká, ale nekouše. Výsledkem je anektovaný Krym a nekončící válka na východě Ukrajiny, které Obama odmítl posílat zbraně, a mnohem silnější Rusko, jež pomohlo vyhrát válku Bašáru Asadovi, ovlivňovalo americké volby a bez rozpaků vyřadilo Ameriku z řešení syrského konfliktu.

Za Obamovu zahraničněpolitickou naivitu provázenou velkými slovy, ale neúčinnými činy zaplatila řada zemí, ale především Spojené státy ztrátou mezinárodního vlivu. Donald Trump má tak skvělou výchozí pozici, protože vyrovnat se Obamově neschopnosti by bylo velké umění.