Alternativním a neméně vhodným titulem této dnešní lamentace by třeba mohla být ZASLOUŽENÁ PORCE NEPŘÍJEMNOSTÍ. Na pařížský masakr z minulého týdne navazuji ponurým, před měsícem zveřejněným dumáním s varovným názvem o vzpomínce na někdejší nepříjemnosti. V dávném již létě 1973, s tuctem všelijakých vědátorů jsem byl vybrán k dvouměsíčnímu hodnocení indického pokroku. Potkali jsme se tam s řadou prominentních postav, od tehdejší vládní předsedkyně Indiry Gándhíové, tehdy dosud nezavražděné, až po albánskou Matku Terezu, dosud oficiálně svatou neučiněnou. V Kalkatě jsem se zúčastnil společenského dýchánku u rektora tamější univerzity, vzdělávající čtvrt milionu mládeže, v prostorách se stopami revolučního pohmoždění. Náš hostitel byl nedávno unesen a celou noc musel tuze nahlas předčítat Mao Ce-tungovy banality. Ještě hůř dopadl jiný akademický velikán, který též musel předčítat, načež ho pak popravili, ač už mu zbýval jen jeden týden před poklidnou penzí.

Jestliže indické počínání snad vysvětlovala bída, jaký je klíč k americké - a nejenom americké - odpovědi? Důvodů je jistě přemnoho, včetně handicapu zaviněného nedostatkem tragické příležitosti a zkušenosti. - lack of tragic experience. Arogantní hloupost mazánka v inkubátoru. Politicky hodně korektního, který nikdy nevidšl bídu ani z rychlíku, poněvadž přece vlakem nejezdí. Robert Conquest, britský myslitel a též literát, se zmiňoval o zkažených, zhýčkaných spratcích, jimž se všechno promine, vzteky si všechno vydupají, neboť tatínek jim poskytl pouze vzdělání, zajištění a svobodu - nikoliv ale utopii. A dodal: „Nejvíc mě překvapuje, ne že oni se berou tak vážně,ale že starší generace je berou vážně.“

Záviděníhodné je poslání policajta v diktatuře, jakož i úděl revolucionáře v pluralitní demokracii. Vykřikování o nespravedlnosti, pronásledování, aniž by se někdo obtěžoval je pronásledovat. „V tomhle státě není žádná svoboda projevu!“ na veřejné schůzi vykřikovala brunátná studentka, aby se iniciativou takového projevu důkladně popřela. Nelze jí vyčítat, že v třicátých letech, když ještě nebyla na světě, nemohla stát ve frontě hladových nezaměstnaných, že nezažila Hitlera, Stalina a další. Ale tato buržoazní, privilegovaná mládež, která v životě ani jednu rodičovskou facku neslízla, se pak snadno vžije do role nedotknutelného revolucionáře. Mají příležitost hlupáky nebýt, dávají přednost arogantnímu moralizujícímu primitivismu. V divokém období započatém kolem roku 1969 si většina univerzit nechala diktovat nejnesmyslnější požadavky, včetně amnestie. Jejich revoluce je ta první, která je úplně bez rizika.

Poslední dobou, a značnou to zásluhou nynějšího prezidenta, jsme v Americe dospěli ke stavu, v němž o závažnosti události rozhoduje barva pokožky. Pramálo odvážlivců si troufá se ozvat. K takovému sebeustrašení jsme důkladně zakrněli. Nejmocnější zatracující zbraní za jakéhokoliv politického počasí je kletba RASISMUS.

Použitelné v jakékoliv situaci - obvinění vágní, pružné, spolehlivě zabijácké. Afro-Američané, třináctiprocentní menšina v národě, avšak s počínáním směrem k ambicím nároku na stoprocentní mediální pozornost.

Pohlédněme na sídliště Ferguson ve státě Missouri: tamější mladík Michael Brown, hromotluk o váze přesahující 300 liber, čili o váze blížící se dvěma metrickým centům, v pozdních večerních hodinách loupil v obchodě, napadl tamějšího zaměstnance, poté se pokusil vyrvat policistovi jeho pistoli, což se ale nepovedlo, a při fyzickém souboji a následném pokusu o útěk zahynul. V soudním řízení se zjistilo, že smrt si zavinil tento útočník. Nicméně tento rasově tuze háklivý prezident Obama poslal na jeho pohřeb oficiální delegaci.

Podstatný věru rozdíl ve srovnání se smrtí bělošky, věk 33 roků, na večerní procházce v San Francisku s jejím otcem. Zavraždil ji v USA ilegálně přítomný zločinec, pětkrát již ze země násilně odstraněný, ale vždy se navrátivší. Hlava státu v tomto případě se neobtěžovala ani se standardní formální kondolencí, natož pak s funebrální delegací.

V televizi jsem zahlédl pár záběrů z jednoho z nekonečných protestů proti bělošskému rasismu, jakkoliv neviditelnému. O těchto delikátních záležitostech jen občasný kurážný černoch si toufne se ozvat. Tak si například počíná Larry Elder, kalifornský právník, ročník 1952, autor, televizní osobnost. Neméně statečný je Allen West, bývalý vysoký důstojník bojovník na. irácké a afghánské frontě, posléze kongresman, nenáviděný oním establishmentem „černochů z povolání“. Je jedním z těch, který si troufne vyslovit samozřejmost, že zabíjení v černošských řadách je z devadesáti procent jejich vlastním přičiněním, že demonstrace, pochody, uragány mravního rozhořčení (hnutí „Black Lives Matter“, což přece nikdo nepopírá) postrádají unci přesvědčivosti.

Týdeník Time (24.8.2015), tam citovány výsledky zjištění Pew Research Center: naprostá černošská většina (73 %) pokládá rasismus za velký problém americké společnosti. Toť tedy v podmínkách preferenčního, zásadně protiústavního zacházení (Affirnative Action) - oné „Kladné diskriminace“, v platnosti už půl století ve prospěch těchto ůdajně pronásledovaných. Takové je tvrzení černošského multimilionářského basketbalisty, který se přejmenoval na Kareem Abdul-Jabbar. Cituji jeho další, prominentně zveřejněná moudra: „Víc důležitý je oprávněný strach černošského obyvatelstva o své životy. Zabíjení neozbrojených černochů, žen a dětí policisty v tomto i minulém roce bylo v tisku důkladně zveřejněno. Fráze Černošské životy mají význam není pouhá metafora, je to volání k uvědomění si doslovného nebezpečí být černochem v Americe. Je to nebezpečí, které běloši nesdílejí.“ To tedy by mělo znamenat, že je to vina bělochů, že černoši se mezi sebou tolik vraždí.

Citovaná basketbalová hvězda tvrdí, že výchovný systém preferuje bělošské studenty. Kdo si troufne s takovou nehorázností nesouhlasit a přitom riskovat obvinění z rasismu?

Tak třeba v textu „Opportunity Versus Outcomes“ - čili „Příležitost proti výsledku“, (Townhall.com, 16.9. 2015), autor Thomas Sowell, černošský ekonom,

nenáviděný naprostou většinou svých soukmenovců, si troufl napsat: „Asijští studenti jsou dvakrát víc úspěšní než běloští studenti ve své schopnosti uspět při obtížných zkouškách na přijetí do vysoce výběrových škol - Stuyvesant, Bronx Science a Brooklyn Tech - to tedy by mělo znamenat, že bělošské žactvo je diskriminováno.“

Jak ale něco takového by se dalo ideologicky zdůvodnit? Jestliže čítankový utlačovatel přispívá ke svému vlastnímu utlačování, jaký to pak vlastně je utlačovatel?

Walter E. Williams, černošský profesor ekonomie na univerzitě ve Virginii, ve svém textu „Attack on Teachers“ neboli „Útok na učitele“ (Townhall.com 16.9. 2015) uvádí řadu dat k potvrzení všeobecně známé skutečnosti, že učitelování je povolání nejen málo výnosné, ale i nebezpečné z hlediska značně vysokého procenta vyučovatelů žactvem napadených. Například ve Filadelfii školy za účelem vlastní ochrany zaměstnávají policii v počtu 400 příslušníků. V Baltimore v denním průměru dochází k napadení čtyř učitelů či jiných zaměstnanců. Celonárodní statistiky uvádějí, že ve školním roce 2010-2011 v průměru v každém vyučovacím dnu došlo k 1,175 násilným aktům.

Profesor Williams, který si dal hodně práce s nashromážděním nijak radostných údajů, obrátil se s výzvou k prominentním členům Kongresu, konkrétně zákonodárcům starších generací - John Conyers (věk 86), Charles Rangel (85), Eddie Bernice Johnson (79), Alcee Hastings (79) a Maxine Waters (77), aby se vyjádřili k otázce, zda v jejich rodinách, v jejich době mladistvého působení, by se tehdy trpěly surovosti páchané buď jen útokem vulgárním verbálním či fyzickým násilím s následky vážných zranění, přeraženou čelistí či podobnými nepříjemnostmi..

Nejsou překvapivá zjištění, že celonárodně se situace zhoršuje na celé škále páchaných nehorázností. Obamova administrativa rozesílá statistické výsledky, jakož i údaje o škále disciplinárních opatření. „Rasismus“ je dominantním kritériem všeho hodnocení. Není situace, v níž by se někdo opovážil upozornit na jeho nepatřičnost. I nejapně namalovaný hakenkrajc na zdi postačí k závěru, že to nebyl útok na Izrael, ale na Afro-Američany. Populárním je zdůrazňování velmi závažného provinění v podobě tzv. institutional racism, aniž by někdo mohl uvést konkrétní relevantní příklad. Již mnohokrát jsem vznesl takový dotaz a nedočkal se kloudné odpovědi.

Množí se případy, že právě tento druh vágního nezřetelného obvinění proto hrozivějším nebezpečím se stává. Teď v posledních pár dnech nejeden univerzitní prezident raději včas rezignoval.

V mém případě jsem nikdy neprezidentoval, ale s notnou úlevou dobrovolně odešel z prostředí, kde příliš značná váha se přisuzuje pokožce pachatele a jeho oběti, jakou že zbraň měl nebo neměl útočník či cíl útoku. Velmi potentním kritériem se poslední dobou stává fenomén SENSIBILITY - objektivně nijak zjistitelný stav vnímavosti, přecitlivělosti. Už se objevila i taková individua, která demonstrují proti záměru vystavět pomník na památku obětí z 11. září 2001. Takže raději hodně pryč od takto háklivých stvoření současné doby.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče