Osm měsíců trvala soudní pře o to, kdo se stane senátorem za stát Minnesota. Minulý týden Nejvyšší soud státu přisoudil vítězství kandidátovi demokratů Alu Frankenovi. Rozdílem pouhých 312 hlasů uzmul mandát republikánovi Normu Colemanovi, který reprezentoval tento pětimilionový stát posledních šest let. Al Franken je komediální herec kabaretního žánru. Je znám svými parodijními výstupy a břitkým humorem.

Je to novinka, doposud v Senátě žádný komik nebyl. Není vyloučeno, že se diváci budou smát i jeho zcela vážně míněným vystoupením, zbavit se pověsti vtipného glosátora je těžší, než ji nabýt.

Frankenův příchod do horní komory Kongresu zásadně v ní mění rozložení sil. Až doteď zde měli demokraté prostou většinu, nyní budou mít většinu kvalifikovanou, dvoutřetinovou, což znamená 60 hlasů ze 100. Ve výsledku republikáni přichází o poslední procedurální možnost, jak zabránit v Senátě rozhodnutím, s nimiž nesouhlasí. Jednací řád horní komory totiž žádným způsobem neomezuje celkovou délku debat. Ve vyhrocených situacích, když jde o zásadní věc, se senátní menšina uchyluje k obstrukční taktice, které se říká filibuster: členové frakce se hlásí s nekonečnými technickými připomínkami, pronáší hodinové projevy, zkrátka neumožní předložit rezoluci k hlasování. Pro nucené ukončení debat je zapotřebí právě 60 hlasů.

Horní komora Kongresu byla zamýšlena otci-zakladateli právě jako nástroj vyvážení úzce stranických zájmů. "Dvoukomorový parlament," napsal James Madison, "dvojnásobně zajišťuje národ před zneužitím moci." Tvůrci amerického politického systému si byli velmi dobře vědomi hrozby, jíž se říká "tyranie většiny". Sedm desetiletí po sepsání Ústavy toto téma zevrubně rozvinul John Stewart Mill ve svém článku "O svobodě". Mill se domníval, že lidovláda není o nic méně odporná a despotická než moc tyrana, pokud vnucuje jednotlivci své ideje a normy chování. Ono totiž vůbec není samozřejmé, že většinový názor je vždy správný a menšinový chybný. "Kdyby celé lidstvo mínus jeden jediný člověk zastávalo stejný názor, a ten jeden by s ním nesouhlasil, pak potlačovat názor nesouhlasného není o nic spravedlivější, než když jeden potlačuje názor celého lidstva," tvrdí Mill a na obhajobu svého postoje uvádí jednoduchý argument: "Zvláštní zlo potlačování odlišných názorů spočívá v tom, že to poškozuje celé lidstvo a ty, kdo nesouhlasí s názorem, ještě více než jeho zastánce. Pokud je potlačovaný názor správný, jeho odpůrci ztrácí možnost nahradit lež pravdou, pokud je nesprávný, ztrácí vědomí pravdivosti, protože nemají k dispozici lež, která by ji potvrdila samotnou svou existencí." Navíc pravda velmi často leží někde uprostřed mezi dvěma extrémy. Uvedu ještě jeden Millův výrok, obzvlášť výstižný, jako kdyby byl vyřčen o dnešní situaci: "V naší době zbavené víry a vystrašené skepticismem lidé nevěří ani tolik ve správnost svých přesvědčení jako spíše v nemožnost se bez nich obejít. Dožadují se ochrany vžitých názorů před kritikou nikoli kvůli jejich pravdivosti, nýbrž kvůli jejich domnělé důležitosti pro společnost."

Na stížnosti republikánů, kteří byli připraveni o nástroj sebeobrany, se zpravidla odpovídá: "Takový je holt výsledek voleb. Byla to vůle lidu a ta je posvátná." Avšak i republikány přece volil lid, jen v o něco menším počtu. Demokracie nebyla vymyšlena kvůli prosazování vůle většiny. Jejím cílem odjakživa byla obrana zájmů menšiny a každého jednotlivce. Jak říkal jeden literární hrdina: "Beze mne je národ neúplný." Bude zajímavé pozorovat, jak si s problémem poradí osvědčená americká demokracie.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6