Většina komentátorů vidí Ameriku za zenitem moci. Spojené státy jsou zadlužené u svých konkurentů, mají stále větší problémy prosadit své zájmy a současná krize jejich finančnictví otřásla důvěrou v budoucnost amerického liberálního kapitalismu. Když jsou si všichni zajedno, je na místě opatrnost, řekl kdosi moudrý. Na konci vietnamské války experti také předpovídali, že americkou pozici zaujme Japonsko nebo Evropa. Jako na potvoru však Japonsko upadlo do mnohaleté ekonomické letargie a Evropa postupně zbytněla do dnešní mocensko-politické nepohyblivosti.

Tentokrát prý má americký hegemon určitě na kahánku. O světovládu se napříště musí dělit s čínou, EU, Ruskem a brzy prý také s Indií. Ano, když potenciály těchto aktérů znásobíme optimistickými scénaři jejich vývoje, tak by to mohlo vyjít. Při geopolitických analýzách však nestačí jen optimismus a kupecké počty. Když optimistické výhledy srovnáme s nehostinnou realitou, zjistíme, že moc adeptů světovlády je třeba značně relativizovat. Rádobyvelmoc EU škobrtá o nesourodost národních zájmů svých členů. Čína dočasně tyje z levného prodeje své práce a Rusko z vysokých cen svých surovin. Stačí to však k soupeření o hegemoniální pozici? Politicky viděno, je Čína čísařství ovládané chtivou nomenklaturou a ekonomicky ještě pořád Třetí svět. Rusko se podobá zbohatlému venkovskému kupci, který si chce vydupat více respektu, než mu náleží. A Indie? Ještě dlouho jen magie čísel.

Pravda, Washingtonu dnes již nestačí jen zvednout telefon. To je určitě důkaz oslabení americké pozice, ale žádný důvod k triumfalismu. Z historie víme, že hegemon ustupuje až po vyčerpání všech prostředků. Když přestává fungovat soft power (amerického ekonomického a kulturního vlivu) stoupá pravděpodobnost použití vojenské moci. Theodor Roosevelt kdysi řekl: „Mluv mírně, ale nos velkou hůl.“ USA jsou jako jediný stát schopné globálních námořních a leteckých operací, po celém globusu mají vojenské základny a ve svém předpolí buď vazaly, nebo spojence. V roce 2006 vydali Američané na zbrojení 396,2 miliard euro (42 procent světových zbrojních nákladů). Čína vydala na zbrojení necelou desetinu amerických investic. Mimo zbraní mají Američané také vůli je použít; tím spíše, kdyby jim mělo opravdu téci do bot. K tradici americké politiky patří, že hodně hovoří o principech, ale bez váhání jedná pragmaticky. To platí zejména, když jde o udržení moci. Ten, kdo si myslí, že nový americký prezident či prezidentka opustí Irák jako poražená velmoc, měl by se rychle probudit. Protře si oči ve světě, kde zpochybnění amerického vlivu odhaluje skutečnou podstatu americké hegemoniální moci.

(psáno pro Týden)