4.10.2022 | Svátek má František


UKRAJINA: Mírová jednání a NATO

31.3.2022

Dneska se dostaneme zase k právu, diplomacii a mírovým jednáním. Že došlo k posunu, strategickému, to ví všichni, co sledují třeba Toma Coopera (Rusko neusiluje o podrobení celé Ukrajiny, ale jen východní regiony). Stejně důležitá zpráva je, že dle Financial Times došlo k posunu na úseku diplomacie (pro ty, co jej nečetli, připomínám svůj článek č. 12, proč nešlo přijmout původní návrh).

Podstata je, že Rusko nežádá „denacifikaci“ (což byla vždy spíše propagandistická záminka, neboť neonacistická scéna na Ukrajině bezpochyby je, ale její vliv na směřování státu je zcela nepodstatný), ani demilitarizaci (což je sebevražda), diskutuje se o Krymu a Donbasu, ale ve vzduchu zůstává také členství v NATO. To však naráží na mnohé právní a diplomatické problémy. Vzpomeňte opět na Mnichov 1938, kdy prezident Beneš podepsal něco, co neměl právo podepsat, na důsledky takového kroku a na teorii, že to udělal protiprávně právě proto, aby to mohlo být později zpochybněno. Pokud by takto postupovat Zelenský, pak pozdější zpochybnění jinou vládou by mohlo být zcela legitimní a na druhou stranu záminkou k další válce. V tomto směru je zde pěkný článek dvojice Sidorenko – Šelestová, který si dovolím přeložit. Je ze zdroje, který asi těžko někdo může obvinit z nějakého proruského nebo pronacistického sentimentu, a podchycuje některé důležité nudné právní otázky. Vysvětluje také volání po bezletové zóně a jiné obviňování NATO. Nemusí se jednat jen o aktuální mezinárodní diplomatický tlak (žádám bezletovou zónu, dostanu aspoň letadla nebo rakety), ale z dlouhodobého diplomatického hlediska něco mnohem hlubšího. Závěrem připomínám, že dnes se už hovoří o širších zárukách územní celistvosti Ukrajiny, než věděli autoři v době psaní článku – vše se posouvá dynamicky.

Ukrajina hledá alternativu k NATO. Podrobnosti a důsledky nové, dosud neschválené politiky

Čtvrtek, 24. března 2022 - Sergej Sydorenko, dr. Hanna Shelest

Křížová výprava Ukrajiny za vstupem do NATO (nebo odmítnutí vstupu, jak požaduje Rusko) se v poslední době stala vrcholem politické agendy.

Ukrajinská i ruská strana přiznávají, že „neutralita“ Ukrajiny je jedním z témat mírových rozhovorů. Není divu, že na Ukrajině začala debata o tom, zda máme o členství v Alianci usilovat i nadále. Někteří říkají, že se ho Ukrajina může vzdát, pokud to bude pro Rusko kritické. Jiní obviňují NATO z nedostatečné podpory a ochrany poskytované Ukrajině. Mezitím ukrajinští představitelé prosazují názor, že Ukrajina potřebuje alternativu, pokud NATO není připraveno nabídnout členství. Současně je značné úsilí investováno do koordinované kritiky vůči NATO in te a vytváří se obraz „slabé organizace“, která „Ukrajinu nepodporuje“. Většina této kritiky je založena na nepravdách a zkresleních, jako jsou například prohlášení ukrajinských představitelů, kteří trvají na tom, že Aliance nikdy nepřijme Ukrajinu za svého člena.

Skutečnost je však jiná. Naopak, naše šance na vstup do NATO se poprvé stala vysokou. Pokud se Ukrajina nyní nevzdá svých euroatlantických aspirací, může se stát členem NATO mnohem rychleji, než si mnozí představují. Bohužel pare ukrajinských elit je připravena se tohoto snu vzdát. V rámci dohody s Ruskem však existuje cesta, jak toho dosáhnout. Ale pochopení veřejnosti, jak vážné důsledky to může mít, může tyto plány zbrzdit.

Mírová dohoda vs. vítězství

V prvních dnech po invazi věřili západní vojenští analytici v ruskou „bleskovou válku“. Nyní se vše změnilo. Západní zpravodajské služby se shodují v tom, že ruská armáda uvízla s obrovskými problémy. Proto Rusko přešlo k taktice masového ostřelování a raketových úderů na civilní infrastrukturu, jejichž cílem je údajně vyvinout tlak na Kyjev.

Ukrajinské ozbrojené síly se samozřejmě nehodlají vzdát. Ukrajina chce tuto válku vyhrát.

Je tu však otázka: co je to vítězství?

Konečná vojenská kapitulace Ruska znamená svržení jeho vedení, které přijalo rozhodnutí o invazi, včetně Putina. Pokud Rusové sami provedou převrat (například pod tlakem sankcí/oligarchů), který povede ke stažení ruských vojsk z Ukrajiny, bude to dobrý začátek. Nikdo však nevěří v takový vývoj, ani v reálný časový rámec, kdy by k němu mohlo dojít.

Vojenské vítězství je prostě nemožné.

Ukrajinská armáda, ačkoli je silná, není nesmrtelná, aby mohla obsadit a dočasně okupovat Rusko, jaderný stát. Také Západ tyto akce nepochybně nepodpoří (a zastaví dodávky zbraní). Pokud nedojde k úplnému vítězství a kapitulaci Ruska, může válku ukončit pouze mírová dohoda mezi Ukrajinou, Ruskem a případně mezinárodními garanty. Vzhledem k tomu není divu, že Zelenskij tolik touží po setkání s Putinem za účelem mírových jednání. Tato případná mírová dohoda se může dotknout spousty oblastí, včetně vztahů mezi Ukrajinou a Aliancí, což je jeden z klíčových požadavků Ruska.

Tři způsoby, jak opustit NATO

Přestože nejvyšší vedení Ukrajiny deklaruje možnost opuštění NATO a ukrajinští představitelé se aktivně podílejí na informační kampani proti spolupráci s Aliancí, opustit hnutí Kyjeva směřující k členství není tak snadné.

Také si musíme uvědomit, že to nebylo NATO, kdo způsobil invazi, takže odmítnutí vstupu do Aliance nestačí k uspokojení Putina. Ale abychom to zjednodušili, rozeberme si pomyslný scénář, že Rusko slíbí Ukrajině určité kroky (zastavení postupu vojsk, stažení armády na nějakou linii apod.) výměnou za splnění požadavku Kremlu na „neutralitu“ se zárukou odmítnutí vstupu Ukrajiny do NATO.

Může ukrajinské vedení takové záruky poskytnout?

Jak víte, snaha Ukrajiny vstoupit do NATO je zakotvena v ústavě: v její preambuli a v kapitole o pravomocích prezidenta a premiéra. Pokud budou tato ustanovení dodržena, je ukrajinské vedení právně povinno do NATO vstoupit, i kdyby Zelenskij sliboval opak. Ústava výslovně zakazuje její změnu během válečného stavu nebo dokonce výjimečného stavu. Navíc se jedná o poměrně dlouhý proces, který zahrnuje hlasování na dvou zasedáních parlamentu a vyžaduje stanovisko Ústavního soudu (který v současné době není k prezidentovi příliš loajální). Je nereálné, aby byly změny zavedeny během několika dnů nebo dokonce týdnů. Žádnou fázi nelze promeškat, jinak Ústavní soud tyto změny později zruší.

Abychom tedy mohli změnit ústavu, musíme dosáhnout udržitelného příměří, kdy armáda nebude cítit hrozbu nového útoku, což nám umožní vzdát se válečného stavu. To vše znamená, že musíme ukončit válku před realizací dohody s Ruskem, pokud bude obsahovat závazky Ukrajiny související s NATO.

Zde máme velmi odlišné scénáře.

První možností je mírová dohoda v situaci, kdy armáda agresora drží značnou část území obsazeného během současné invaze, což vyžaduje masivní vojenskou přítomnost na tomto území. Vyhlášení konce válečného stavu za takových podmínek je sebevražedný nesmysl (i kdyby Kreml slíbil, že nezaútočí - známe hodnotu ruských slibů). Kyjev na to rozhodně nepřistoupí. Proto procedura změny ústavy pro tento scénář ani nezačne. Za těchto podmínek se navíc jakákoli konečná mírová dohoda jeví jako nereálná. Vyjednávací návrhy Ruské federace Ukrajině zaručeně nevyhovují.

Druhou možností je podepsání míru s Ruskem poté, co ukrajinské ozbrojené síly dosáhnou prozatímního vítězství a vyženou agresora za ukrajinské hranice, nebo alespoň na linii kontrolovanou vládou k 23. únoru. V takovém případě je dohoda s Ruskem možná. Měla by obsahovat i další prvky: například mírovou misi (například OSN) na hranicích. I v tomto případě však zůstává změna ústavy zcela nereálná. V Nejvyšší radě by odmítnutí ze strany NATO mělo být podpořeno 300 hlasy a současné složení Nejvyšší rady zcela vylučuje, že by tento počet bylo možné zajistit. Vzhledem k tomu, že Rusové by byli ze země vytlačeni, řada poslanců si bude klást otázku: Proč bychom měli vyhovět ruským požadavkům? Ani vládnoucí strana nebude jednotná v podpoře takového rozhodnutí.

A konečně třetí možnost je zásadně odlišná: opuštění NATO bez změny ústavy. Je jediná teoreticky reálná, proto by měla být zvažována samostatně.

Rozhodnutí NATO vyhovět Rusku

Neuvažujeme o scénáři uzurpace moci, zrušení ústavy apod. Ukrajina je demokratická země se silnou opozicí a silnou náladou veřejnosti proti autokracii. Tuto „špinavou práci“ však může udělat sám Západ. Například Severoatlantická rada může upustit od svého předchozího rozhodnutí, že „Ukrajina se stane členem NATO“, přestat nás uznávat jako aspirantskou zemi a veřejně se zavázat, že v budoucnu nebude obnovovat rozhovory o členství. Tím se prakticky zneplatní „NATO“ ustanovení ukrajinské ústavy, čímž se obejde procedura jejích změn. Existuje však klíčová podmínka. Bez souhlasu Ukrajiny Aliance nikdy nic takového neudělá. Pro vlády USA a mnoha dalších zemí to bude volební sebevražda - jejich voliči to budou považovat za kapitulaci před Ruskem. Za druhé nezapomínejme, že rozhodnutí v Alianci se přijímají konsensem. Litva nebo Polsko budou blokovat rozhodnutí o zradě zájmů Ukrajiny.

Pokud však o tento krok požádá Kyjev, může být postoj zcela odlišný. Například pokud se prezident, premiér a předseda parlamentu společně obrátí s takovou žádostí na NATO a vysvětlí, že je to podmínka mírové dohody s Ruskem, může Aliance souhlasit a přimhouřit oči nad odlišným postojem ukrajinské parlamentní opozice a části společnosti. V tomto scénáři bude hlavním úkolem úřadů zajistit, aby pobouření veřejnosti bylo omezené, dohoda měla alespoň vratkou legitimitu a bezpečnostní podmínky umožňovaly říci, že Ukrajině nyní nehrozí žádná vážná vojenská hrozba.

Z tohoto důvodu se taková dohoda jeví jako reálná pouze v případě, že Rusko beznadějně ztratí své vojenské pozice. Například když budou ruská vojska zatlačena zpět k ukrajinským hranicím. Místo toho budou za současných okolností Putinovy požadavky pro většinu Ukrajinců nepřijatelné - například budou nepochybně zahrnovat uznání ztráty části území Kyjevem, přinejmenším Krymu a části Donbasu. Taková dohoda bude společností vnímána jako kapitulace a „neprojde“.

Ukrajinci věří ve vítězství a nejsou připraveni se vzdát.

Dohoda bez veřejné legitimity bude neplatná a může způsobit politickou nestabilitu. Prezidentská kancelář to velmi dobře chápe - ne nadarmo prezident Zelenskyj prohlásil, že je připraven se poradit s lidem (“uspořádat referendum“). Mezitím se zdá, že někteří političtí hráči blízcí prezidentu Zelenskému se na tento scénář připravují. Vidíme akce a prohlášení diskreditující NATO a preventivně připravující zemi na takový scénář, často založené na nepravdivých tvrzeních.

Mýtus o „slabém NATO“

„Kdyby Ukrajina byla členem NATO, válka by nezačala.“ To je výrok Zelenského v rozhovoru pro CNN z konce minulého týdne. Podobně se prezident vyjádřil mnohokrát i před invazí. Krátce po zahájení jednání s Ruskem se však vyvinulo nové sdělení. Kyjev prosazuje narativ, že Ukrajina NATO nepotřebuje, protože Aliance je „slabá“ a údajně nehodlá bránit své členy v případě ruské agrese. Tato dvě tvrzení se vzájemně vylučují.

Existují všechny důvody domnívat se, že první je upřímné a druhé je záměrně nepravdivé. Skutečnost je totiž taková, že členské státy Aliance mají vše, co si Ukrajina přeje. Systémy protivzdušné obrany, alianční armádu „na zemi“ ve východních členských státech Aliance, stálé letecké hlídky, článek 5 o kolektivní obraně...

Společné obranné akce spojenců jsou ještě výmluvnější. V lednu a únoru s rostoucí hrozbou cizinci stáhli z Ukrajiny své vojenské instruktory, diplomaty atd. Naopak v Polsku a Pobaltí vojenská přítomnost spojenců jen roste. Děje se tak i v posledním týdnu, a to navzdory rostoucí šanci na útok Ruska a přímým výhrůžkám ruského vedení například vůči Polsku. Předpoklad, že NATO nebude chránit východní spojence v případě Putinova útoku, je tedy neopodstatněný.

Ani maďarská neochota tomu nezabrání. V posledních dnech se stal populární polovtip, že „Maďaři v případě ruského útoku na Polsko opustí NATO“. Orbánova vláda udělala vše pro to, aby to tak vypadalo. Hanebný postoj k ruské agresi, zákaz dokonce i tranzitu zbraní přes její území dává všechny důvody pochybovat o tom, že tento člen NATO stojí o hodnoty Aliance.

Systém kolektivní obrany je naštěstí postaven tak, že malé členské státy (které mají v současné době právo veta) nemohou zablokovat společnou reakci Aliance na útok, pokud je skutečný. Místo toho se země jako Maďarsko mohou vyhnout válčení jiným způsobem. Ačkoli článek 5 Smlouvy o NATO hovoří o „útoku na všechny“, nezavazuje je k tomu, aby reagovaly stejně (ostatně, jaká by mohla být podobnost v reakci Lucemburska a Islandu ve srovnání se Spojenými státy?)

Proto se reakce Maďarska může lišit. Budapešť si může zkazit image u ostatních spojenců a omezit se pouze na symbolická gesta, ale nemůže zablokovat vojenskou reakci Aliance v případě útoku ruské armády na Litvu nebo Polsko. Společná obrana Aliance bude fungovat - ať už s vojenskou účastí Maďarska, nebo bez ní. Pobaltské státy a Polsko se tak cítí přesvědčeny, že nezůstanou osamoceny.

A existuje jen jeden důvod, proč Ukrajina tyto výsady nemá: protože ještě nejsme členem Aliance. Spojené státy a další země nemají povinnost nás chránit. Ano, je možné (a nutné!) spojencům vytýkat, že si neuvědomují míru Putinova šílenství, přesvědčovat je, že by měli udělat více pro naši podporu. Ale neměli bychom zapomínat, že každý stát a každý obranný svaz musí především bránit své hranice a vyhnout se válce na svém území. To je to, co NATO dělá.

Mýtus „do Aliance nás nikdy nepřijmou!“

To je další argument, který slýcháme, a to i od samotného prezidenta. Vladimír Zelenskyj říká, že mu to představitelé NATO řekli při rozhovorech za zavřenými dveřmi. S jistotou říkáme: není to pravda. Ne, Ukrajina neslyšela od žádného evropského a severoamerického představitele ani od představitelů NATO, že se nikdy nestane členem NATO.

Postoj NATO je opačný. Rozhodnutí aliančních summitů obsahují stále ambicióznější formulace týkající se Ukrajiny. V rámci tvorby nové strategické koncepce NATO se již diskutuje o tom, jakým způsobem by mohl probíhat vstup států s okupovanými územími do Aliance (právně je to možné).

Toho jsou si vědomy i ukrajinské MZV a Bankova (pozn. překladatele – ulice, kde je prezidentský úřad). Ano, ne vše je bez mráčku. Například úřadující americký prezident Joe Biden je proti rychlému rozšíření, Německo se také „chová jako Německo“. Dveře NATO jsou tedy otevřené, ale donedávna se to zdálo být otázkou velmi dlouhodobé perspektivy. Nyní se však vše rychle mění. Důvodem je, že se Ukrajině konečně otevřely dveře do jiné organizace, Evropské unie.

Brusel začal urychleně projednávat naši žádost o vstup. Během několika měsíců bychom měli získat status kandidátského státu a v případě, že skončí horká fáze války, zahájíme přístupová jednání (podrobnosti najdete v článku „Cesta Ukrajiny ke kandidatuře: Podrobnosti o plánu Komise na přiblížení Ukrajiny k EU“). Poté bude termín vstupu dán především rychlostí reforem prováděných naším státem. Faktem však je, že vstup do NATO a EU spolu úzce souvisí. Toto spojení není formální, neboť se jedná o dvě různé organizace, ale politická realita je odlišná. Není divu, že všechny země východní Evropy do nich přešly souběžně.

Evropská unie je o ekonomice a obchodu. Dává ekonomický impuls, usnadňuje obchod a pohyb kapitálu. Usnadňuje také investice. Pro investory je však důležitá nejen ekonomická ochrana, právní stát a podobně. Potřebují vědět, že jejich investice jsou fyzicky chráněny. Zejména ve východní Evropě. Zejména na Ukrajině. Německé, francouzské, nizozemské atd. investice na ukrajinském trhu budou potřebovat ochranu. A tato obchodní potřeba zničí politické argumenty proti našemu členství v NATO v Berlíně, Paříži nebo Haagu, jakmile vstup do EU zamíří do cílové rovinky. Stejně jako se to stalo v případě pobaltských států. Proto čím blíže bude náš vstup do EU, tím blíže budou vyhlídky na členství v NATO. Navíc vzhledem k rozdílným postupům vstoupíme do Aliance pravděpodobně ještě dříve než EU. Je tu však ještě jedna podmínka: pokud se toho ukrajinská vláda a společnost nevzdají hned a splní tak ultimátum Kremlu. Samozřejmě pro další postup směrem k NATO i EU je nutné buď „deokupovat“, nebo opevnit kontaktní linii s okupovanou částí Ukrajiny. Při aktivních bojových akcích, jako je ostřelování Mariupolu nebo Černihova apod. není prostor pro reformy; jedinou prioritou zůstává obrana.

Mýtus „NATO nám nepomáhá“

Toto obvinění je obzvlášť časté a je obzvlášť zvláštní ho slyšet, když si uvědomíme, že ozbrojené síly nás brání už čtyři týdny, a to i díky dlouholeté spolupráci s NATO. Odvaha a vlastenectví našich vojáků jsou životně důležité, ale nestačí na boj s agresorem, který nešetří lidmi a technikou, aby Ukrajinu dobyl. Odvahu ozbrojených sil naštěstí doplňuje technika a výcvik v souladu se standardy NATO, které invazi předcházely. Ukrajina nyní bojuje se zbraněmi NATO a dostává zpravodajské informace NATO v reálném čase. V důsledku toho jsou ztráty naší armády v boji mnohem nižší než na ruské straně.

Začněme u zpravodajských informací. Zpravodajské údaje jsou citlivé a zřídkakdy se sdílejí s partnery mimo obrannou alianci, zejména s ohledem na množství dat, které si dnes Ukrajina vyměňuje. Kyjev k tomu dospěl už dávno. Poradci spojenců pracovali na MO, v generálním štábu a dalších ukrajinských obranných a bezpečnostních orgánech. Trvalo nám roky, než jsme dokázali, že jsme spolehlivým bezpečnostním partnerem, který nedovolí únik dat. Kdybychom to neudělali, tuto výhodu bychom nepožívali.

Nyní k těm zbraním. Někteří na Ukrajině říkají, že „všechny zbraně nám poskytly členské státy, zatímco Aliance sama nám zbraně nedala“. První část tohoto tvrzení je pravdivá, i když velmi zjednodušená. Celkově je však nesprávné. Ano, materiální dodávky zbraní uskutečňují členské státy. NATO nemůže dodávat nic, protože nevlastní žádné zbraně, systém protivzdušné obrany, stíhací ani útočné letouny. Úloha NATO spočívá v koordinaci. Kritizovat nedodávání zbraní touto organizací je tedy manipulace. Zároveň skutečnost, že dostáváme zbraně od členských států, má mnoho společného s naší dlouholetou spoluprací s Aliancí. Je veřejně známo, že Ukrajina dostává nejen pušky a náboje, ale především vysoce přesné a moderní zbraně, a to ve vysokém počtu. To by nebylo možné bez důvěry spojenců ve způsob organizace vojenských procesů v ukrajinských ozbrojených silách. A byla to právě Aliance, která od roku 2014 pomáhá reformovat naši armádu, její logistiku, velení a řízení, komunikaci atd.

Zopakujme, co již bylo řečeno: existuje mnoho důvodů, proč Alianci obviňovat. NATO lze kritizovat za nerozhodnost, bázlivost, neochotu jít za své hranice. Tato kritika se však stejnou měrou vztahuje i na její členy - Spojené státy, Velkou Británii, Polsko a další. Protože je to právě jejich nerozhodnost, bázlivost, neochota. Aliance a její členové sdílejí negativa i pozitiva. Kritici se naopak snaží svalit všechno špatné na NATO a všechno dobré připsat spojencům. To je manipulace.

Existuje alternativa k NATO?

Od zastánců rozhodnutí vzdát se aspirací NATO jsme slyšeli, že v rámci mírové dohody s Ruskem vytvoří Ukrajina novou obrannou unii, která nám poskytne obranné záruky. Říkají, že to nebudou tak silné záruky, jaké poskytuje čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Tento slib je však naivní.

NATO skutečně nebude Ukrajinu integrovat během války, ale to neudělá ani žádná jiná bezpečnostní aliance! Bezpečnostní záruky poskytované během ozbrojené konfrontace by znamenaly automatické zapojení do války. Pokud by Spojené státy, Polsko nebo Velká Británie byly ochotny zapojit se do války na naší straně, nepotřebovaly by žádnou novou alianci. Státy NATO se mohou rozhodnout samy a mohou tak učinit i bez souhlasu spojenců. A v praxi nám bohužel nechtějí poskytnout ani tanky nebo vojenská letadla. Takže nyní je maximem možných „záruk“, které můžeme získat, kus papíru, jako je Budapešťské memorandum.

A to, že Ukrajina setrvává na tom, aby mezi těmito „garanty“ byla jak Čína, tak Rusko, z něj dělá také „novou Budapešť“. Bezpečnostní unie, v níž „garanty“ slibujícími ochranu Ukrajiny budou nepřátelské státy, Čína a Spojené státy, stejně jako Rusko, je nesmysl. Tato struktura pravděpodobně nebude fungovat ani na papíře.

Také Spojené státy budou se závazným dokumentem v tomto formátu sotva souhlasit. Joe Biden veřejně označil Putina za válečného zločince. Souhlasil by s tím, že s ním podepíše dohodu o společné obraně Ukrajiny? Tato otázka je řečnická.

Ano, měli bychom souhlasit se slovy Kuleby, Zelenského a dalších, že po válce bude třeba obnovit světovou bezpečnostní architekturu. Svět se změnil, mnohé instituce prokázaly, že nové realitě neodpovídají. Rada bezpečnosti OSN ztratila svou účinnost. OBSE může být jako bezpečnostní platforma klidně zrušena, pokud nebude reformována. Hluboké reformování NATO nebo vytvoření nových bezpečnostních aliancí není vyloučeno. To vše však bude možné až po dosažení míru.

Výsledek války Ruska proti Západu, která v současné době probíhá na ukrajinském území, zatím není určen. Není známo, do jaké míry se rozroste, jaké budou její důsledky atd. Z tohoto důvodu není možné načrtnout obrysy světové architektury a najít pro Ukrajinu nejefektivnější místo. Místo toho nyní ukrajinští představitelé navrhují opustit NATO s jeho společnou obranou ve prospěch neznámého a spokojit se s „bezpečnostními zárukami“ téměř jistě neefektivní struktury, která má ve svém složení antagonisty (USA, Rusko a Čínu). Pokud takové rozhodnutí padne, bude je velká část společnosti vnímat jako kapitulaci, a to i na pozadí diskreditační kampaně NATO, které jsme nyní svědky.

Existuje šance, že to vše je jen vyjednávací strategie, jak získat čas během dialogu s Ruskem. Je však důležité, aby se v této hře nezničily vztahy a vzájemná důvěra s NATO.

A konečně. Je třeba si uvědomit, že ještě před naším vstupem NATO pomáhá Ukrajině nejen zbraněmi. Náš přechod do Aliance je cestou reforem, které mění zemi, včetně jejího bezpečnostního sektoru a zpravodajských služeb, zefektivňují je a zavádějí nejlepší postupy zemí NATO. Vzdát se toho tváří v tvář ruské hrozbě (která nezmizí ani po uzavření mírové smlouvy) - to rozhodně není nejlepší řešení.

Konec článku

******

Převzato se svolením autora z jeho Facebooku, kde publikuje zcela neformálně pro své přátele a jejich přátele na Facebooku, takže to je co nejvíc srozumitelné, krátké a většinou bez zdrojů, které se ale dají snadno dohledat a doplnit.