Nedokážu dnes nekomentovat dvě události, které spolu podle mého názoru souvisejí, ač to na první pohled tak nevypadá. Totiž útok izraelského námořnictva na údajný humanitární konvoj do pásma Gazy a důvody demise německého prezidenta Köhlera.

Izraelské námořní jednotky zadržely v mezinárodních vodách konvoj, který se pokusil prorazit blokádu pásma Gazy s tím, že tam dopravuje humanitární pomoc. Izraelští vojáci vstoupili na palubu hlavní lodi konvoje, kde byli napadeni železnými tyčemi, noži a patrně i střelbou. Střelbou se taky bránili, o život přišlo asi 19 lidí, tzv. nevinných civilistů (viz obrázek). Loď v rámci humanitární pomoci přepravovala mj. materiál, z něhož s dají na koleně vyrábět primitivní rakety, jimiž jiní nevinní civilisté („aktivisté“ Hamánu, který neuznává právo Izraele na existenci a snaží se ho takto via facti zrušit) ostřelují čím dál tím větší území Izraele. Obrana proti nim je prakticky nemožná.

Fascinuje mne slovo „aktivista“. „Aktivisté“ byli převážně z Turecka, podle Izraele měli podporu arabských teroristických organizací. Kde vlastně končí aktivista a začíná terorista? Obě slova si jsou tak podobná!

Následovala smršť hněvu v západních zemích. Všichni vybízejí Izrael k maximální zdrženlivosti. Sarkozy a „zahraniční ministryně“ EU Ashtonová (jednohlasně s ruským ministrem zahraničí Lavrovem) žádají „osvětlit okolnosti“, britský ministr zahraničí napomíná Izrael, aby respektoval mezinárodní závazky.

V Gaze přicházejí o život (také) nevinní lidé. Jistě. V Izraeli přicházejí o život jenom nevinní lidé, protože zuby nehty brání svou existenci proti obrovské přesile. Ta přesila ho chce zničit, ne že by Izrael chtěl zničit tu přesilu. Bez pomoci Západu se neubrání. Ještě nikdo nevynalezl takový způsob války, aby v ní nepřicházeli o život nevinní lidé. Západ je místo toho připraven pískat sportovní utkání mezi Izraelem a islámskými „aktivisty“. Kde k tomu vezme kompetenci, když „aktivisté“ ho považují jen za další chutné sousto? Myslí si snad, že je usmíří maskovanou zradou spojence?

Druhá, související otázka je, čím smí Západ, zejména (ale nejen) Německo, obtížené dědičným hříchem druhé světové války, legitimovat použití násilí. Německý prezident byl rozběsněnou německou mediální lobby donucen k rezignaci. Dovolil si totiž říci, že země velikosti Německa, tak silně závislá na zahraničním obchodě, musí v krajním případě hájit své zájmy i prostřednictvím vojenského nasazení (např. tenkrát, když jde o to, zajistit bezpečnost obchodních cest a bránit regionální nestabilitě). Zvedla se vlna odporu: ekonomické zájmy nejsou ospravedlněním vojenského nasazení. Je to skandální tvrzení: pokud jsou ohroženy životní zájmy země, ospravedlňuje to vojenské nasazení. Svatouškovská ideologie šíření svobody a demokracie je vrchol pokrytectví. Něco podobného dělali Rusové ve své „sovětské“ éře. Co když ti, kterým chceme vojenským nasazením vnutit Svobodu a Demokracii (případně „socialismus“), o to ani trochu nestojí? A není pro nás náhodou základní zájem, aby se třeba z Afghánistánu nestala nekontrolovatelná základna islámského terorismu a obří odpalovací rampa pro rakety – proti Západu, ovšem? Je jediná cesta, jak k tomu zabránit, vnutit Afgháncům demokracii britského typu, abychom ukojili své pokrytecky idealistické svědomí?

Zdá se, že Západ už není schopen bránit ani své spojence, ani sebe. Projevuje prohnilost, která je o hodně hlubší než ta, kterou projevil kdysi vůči Hitlerovi. A o to strašnější budou pak i následky.

Lidovky.cz 1. června 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.