Sobotní Lidové noviny informovaly o tom, jak reaguje italský tisk a italští politici na údajnou neochotu Německa podílet se na záchraně ohrožených zemí eurozóny. Objevují se reminiscence na druhou světovou válku: v novinách Berlusconiho mediálního impéria se mluví v souvislosti se Spolkovou republikou o "Čtvrté říši": ani po druhé světové válce s miliony mrtvých prý nemají Němci pořád dost (nedovedu dost dobře pochopit, jak přitom mohou italští novináři tak lehce pominout fakt, že Itálie byla za války hlavním spojencem Německa). Významný politik Berlusconiho strany měl prohlásit, že Německo je vzdorovité a bude za to potrestáno. A jinde v novinách straší "velkou Germánií", "jednodimenziální Evropou, úplně německou".

V Itálii ovšem jen pokračují v tom, co načali už před časem v Řecku. Také tam se mluvilo o "Čtvrté říši", objevily se dokonce obrázky kancléřky Merkelové v nacistické uniformě. Někdy v únoru řekl tehdejší řecký viceprezident Pangalos pro BBC, že Německu nepřísluší kritizovat Řecko, protože nacionální socialisté zruinovali řecké hospodářství a navíc zavraždili tisíce lidí. Odvezli také zlato z řecké státní banky a řecké peníze a dodnes nic nevrátili (to poslední se nezakládá na pravdě).

Pro spravedlnost budiž řečeno, že nejde o oficiální stanoviska řecké a italské vlády. Jsou to ovšem hlasy nepřeslechnutelné a nezanedbatelné, a hlavně, lidé v těch zemích na to zjevně slyší. Základní dojem člověka, který žije mimo eurozónu a v "nové" zemi evropského společenství, je jednoznačný: problémy druhé světové války pociťuje veřejnost na Západě jako živé a otevřené, je možné je brát jako relevantní argumenty při kritice německé finanční politiky. A vnucuje se otázka, zda není nejen v koncepci EU, ale i NATO a vůbec celé západoevropská integrace a spolupráce po druhé světové válce cosi problematického.

V této souvislosti mně napadají mi dvě teze. S první přišel někdy v padesátých letech při budování NATO generální tajemník této instituce, lord Ismay: Je prý třeba držet Američany uvnitř, Rusy vně a Němce dole. V době, kdy byly ještě bezprostředně živé hrůzy války, to snad bylo pochopitelné, držet to dnes by znamenalo zastávat názor, že Německo, největší evropská země, je spojenec druhé kategorie. A pak je tu přesvědčení (které s první tezí nějak souvisí), že zejména v EU jde v první řadě o hospodářskou spolupráci. Tu politickou si pak hospodářská spolupráce vynutí, bude-li to zapotřebí a v té míře a podobě, jaká bude zapotřebí. To přesvědčení je marxistické (hospodářská základna determinuje politickou nadstavbu).

Společenství postavené na zmíněných dvou tezích už z technických důvodů nemůže pořádně fungovat. Dnešní situace občas vzbuzuje nepříjemný dojem, že evropská spolupráce na nich pořád stojí a že Německo se s tím už dávno potichu smířilo. Je přitom jistě pravda, že německá váha ve finanční a ekonomické oblasti může zemím v problémech působit velké potíže a že to není jen jejich vina.

Labilita eurozóny, EU a evropského společenství všeobecně představuje pro "nové" země společenství jakýsi problém. Samozřejmě např. u nás byla na počátku spousta legračních iluzí, přesto, aspoň doufám, převažoval realismus: očekávání, že západní instituce (EU, NATO) nám pomohou s vytvořit bezpečný prostor, nutný pro upevnění demokracie i hospodářskou prosperitu (a o ty se pak už musíme postarat sami). Středovýchodní Evropa byla dlouho kráterem, který zbyl po rozpadu habsburské monarchie, rozhádaným prostředím, které se snadno stalo nejprve kořistí nejprve Hitlera, potom Stalina. Integrace do (západní) Evropy slibovala, že se tohle vákuum podaří zaplnit. Významný je především problém s Ruskem: Potřebujeme s ním mít korektní a přátelské vztahy, ale je mimořádně důležité mít přitom krytá záda. Naše země se sice na problémech evropské integrace leckdy mohutně podílejí, ale přesto snad může český autor (který není ani náhodou "euroskeptik") vyjádřit nad nynějším podobou a vývojem evropské integrace jakousi nejistotu hraničící s rozčarováním.

A ještě jedna podstatná poznámka: lord Ismay měl nepochybně pravdu v jedné věci, a to v té první: je nutno držet Američany uvnitř. Jistě nejde o to, aby vstoupili do EU: jde o to, aby byli pevnou součástí západního společenství, samozřejmě s tím, že budou svou přirozenou vahou vždycky primus inter pares. Pokud si někdo v Evropě myslí, že sjednocená Evropa bude schopná vytvořit jakousi další sílu v multipolárním světě, blouzní. A pokud se ještě navíc zároveň bojí německé dominance v Evropě, ocitá se na prahu politické schizofrenie. Podporovat, byť nechtě, občasné americké sklony k izolacionismu je pro Evropu sebevražedné. Dnešní demokratická Evropa stojí a padá s tím, zda udrží své úzké vazby na USA.

LN, 14.8.2012

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.