Maďarský premiér Gyurcsány si před čtyřmi měsíci na uzavřeném jednání poslaneckého klubu vládní socialistické strany tak říkajíc pustil pusu na špacír. Jakási dobrá duše zaznamenala jeho hodinový projev a podstatné kompromitující úryvky pronikly na veřejnost. Výsledkem je všeobecné vzbouření, jaké Maďarsko od „změny systému“ nepamatuje.

Třeba přiznat, že premiérův projev byl pojat velmi nekonvenčně, natolik, že vzbuzuje podezření, zda se před ním trochu neposilnil. Pravda, nebyl určen pro veřejnost. Ale s tím, že se přesto na veřejnost dostane, se musí počítat.

Aféra vzbuzuje řadu asociací, každá sedí jen zčásti. Našince napadne jako první věc slavná Jakešova řeč na Červeném Hrádku. Srovnání není zcela spravedlivé proto, že Gyurcsány zjevně chtěl vyprovokovat své kolegy k podpoře radikálnějších reforem a že silná slova zazněla v rámci jakési sebekritiky.

Obojí bylo Jakešovi víc než vzdáleno. Další analogie (o něco přiléhavější) je s akcí Děkujeme, odejděte a s televizní revolucí. Maďarskou televizní revoluci však neiniciovali redaktoři, ale diváci (respektive jejich militantní část) a padlo jí za oběť celé přízemí budovy. Také se zdá, že propojení demonstrací (probíhají po celé zemi a kromě té jedné jsou pokojné) s opozicí je těsnější než u nás. Přiživila se i krajní pravice. V Maďarsku se blíží komunální volby a tento druh předvolební kampaně je zadarmo a zároveň účinný.

Třetí analogie je s maďarskou revolucí, jejíž padesáté výročí (vypukla 23. října) se kvapem blíží. Ta také začala demonstrací, jež vyvrcholila před parlamentem, a střílet se začalo u rozhlasu jen proto, že televize tenkrát v Maďarsku nebyla. Tehdy však bylo Maďarsko ruským protektorátem a v zemi byla strašná bída. Dnes je svobodné, má své sociální problémy, ale ty se s dobou před padesáti lety vůbec nedají srovnat.

V Maďarsku je, jak vidno, napjatější a vášnivější situace než například u nás. Vysvětlovat to národní povahou je zároveň lákavé a povrchní. Jedním důvodem je, že napříč společností vede barikáda mezi občanskými stranami a socialisty. Občanské strany se v době přechodu soustředily na budování nového politického systému, socialisté si zatím nerušeni zprivatizovali velkou část národního hospodářství (ministerský předseda Gyurcsány má tu smůlu, že je vzorovým příkladem). To ještě posílilo základní antagonismus mezi postkomunisty a občanskou pravicí. A konečně jsou tu křivdy minulosti. Každý třetí Maďar není občanem maďarského státu. Sousední země, kterých se to týká, neprojevují pro tuto choulostivou situaci, za niž Maďarsko nemůže, dost pochopení. Maďarsko je pro ně podvědomě často jen poražený stát z války, která skončila před šedesáti lety. To ke klidu ve společnosti nepřidá.

Předností maďarské politiky je, že se znepřátelené strany tenkrát, když jde o opravdu vážnou věc, dokážou nějak domluvit. O vážnou věc jde: to, zda by měl premiér odstoupit, je otevřená otázka a nic mi do ní není. Nepovažoval bych však za příliš šťastné, kdyby měly být legitimní volby za půl roku revidovány kvůli pouličním demonstracím. Gyurcsányův úlet není přesvědčivé zdůvodnění.

Mladá fronta Dnes, 20. září 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.